1. scéna
Krematorium. Dvě rakve. Květiny a věnce. Jarmil nervózně chodí sem a tam. Vejde Emílie.
Emílie Už jsi tu?
Jarmil Nemohl jsem to doma vydržet.
Pauza. Emílie se rozhlédne.
Emílie Už někdo přišel?
Jarmil Řečník se chystá.
Emílie Máme ještě půl hodiny.
Obejmou se.
Emílie Já tomu pořád nemůžu uvěřit.
Jarmil Já taky ne.
Emílie Teď mám jenom tebe.
Jarmil A já tebe.
Pauza.
Jarmil Je to moje vina. Já jsem je zabil.
Emílie Byla to nehoda, Jarmile.
Jarmil Ne. Nosím smůlu. Lidem, kteří mě milujou.
Emílie To není pravda. Ty přece nejsi moje smůla, Jarmile.
Jarmil I psi se ode mě odtahujou. Vrčí na mě. A lidi mě nemají rádi.
Emílie Já tě mám ráda.
Jarmil Bojím se o tebe, Emílie.
Emílie A já o tebe.
Jarmil Oni jsou tam.
Emílie Kdo?
Jarmil Máma s tátou.
Emílie Kde?
Jarmil Se Svatavou. Ukázala mi je.
Emílie Máma s tátou leží tady v rakvi.
Jarmil Leží tady jejich těla. Ale jejich duše jsou se Svatavou tam v té poušti…
Emílie Jarmile, prosím tě… Je toho na mě moc…
Jarmil A na mě toho není moc?
Emílie Musela jsem toho strašně moc zařídit a na tohle teď nemám. Prosím tě! (Brečí)
Jarmil A já?
Emílie (obejme ho) Ty taky. Já vím. Jarmílku. Pusť Svatavu z hlavy. Strašně se upínáš na něco, co neexistuje.
Jarmil Ty to nechápeš…
Emílie Tebe baví žít ve snech. Lítáš si nad střechama, ale to teď skončilo. Musíš se snést na zem. Probuď se konečně, Jarmílku. Táta s mámou jsou mrtví. Prostě už nejsou. Zabili se v autě a ty s tím nemáš nic společnýho!
Jarmil Kdyby to byly sny, tak by nebyly tak skutečný.
Emílie Jsou tak skutečný, protože máš velkou fantazii. Protože… seš výjimečnej.
Jarmil Nebo prokletej.
Emílie Já věřím celým svým srdcem, že jsi výjimečnej.
Jarmil Fakt? Jak jsi na to přišla?
Emílie Něco ti řeknu. Ale až bude po všem.
Jarmil Co?
Emílie Teď ne.
Pauza.
Emílie Já věřím, že jsi tu z nějakýho důvodu, Jarmílku. Věřím tomu. Vím to. To, že tu jsi, má nějakej vyšší smysl. A to, co teď prožíváš, to je zkouška, kterou musíš projít. Je to něco, čemu zatím nerozumíme, ale ty tomu přijdeš na kloub. Musíš tohle všechno prostě překonat. Zapomenout na Svatavu. A jednou přijde chvíle a ty budeš vědět, co máš dělat.
Jarmil Řekla mi, že když nechci ztratit sebe, zabije, co mám nejraději! A já mám nejraději tebe, a tak jsem rychle začal myslet na něco jinýho a první, co mi přišlo do hlavy, byli… táta s mámou.
Emílie Já už to nemůžu poslouchat.
Jarmil Ty to nechápeš!
Emílie Jsou to jenom sny!
Jarmil To je jedno, jestli to byla nehoda. Nezáleží na tom, jakým způsobem ze světa odejdeš, Emílie. Jednou jsem ve snu viděl průvod mých já. Nekonečnou řadu Jarmilů, která se zakřivovala a jejíž oba konce se ztrácely v temnotě. Šli jsme jako ve frontě, aby každý z nás prošel bodem, kde bylo teď a tady. Přítomnost. Přicházeli jsme z nekonečné budoucnosti, a tak si mnozí z nás ani nestihli všimnout, že už tím bodem prošli. Že už mají ten krátký okamžik existence za sebou, zatímco se ztráceli v nekonečné minulosti. Už to bylo? To bylo ono? A to je všechno? (Krátká pauza) Je jedno, jakým způsobem z tohoto světa odejdeš, Emílie. Tam někde v budoucnosti, nevím jak vzdálené, ten průvod končí. Tam někde jde poslední Jarmil, který projde tím okamžikem a zmizí v nekonečnu navždycky. Navždycky. (Pauza) A jestli se smrt mámy s tátou navenek, tady v tom 3 D, kde dýcháme vzduch, projevila jako autonehoda, to je jedno. Já vím naprosto jistě, že jejich nit života přetrhla… tam někde… Svatava. Přervala ten průvod jejich já. A vím naprosto přesně, proč to udělala. Musím pryč.
Emílie Teď nemůžeš odejít. Za chvíli je pohřeb.
Jarmil Ty mi nerozumíš. Musím odejít pryč z města. Pryč z tohodle místa. Z tohodle světa.
Emílie To nemůžeš!
Jarmil Zavinil jsem to. Ona chce mě! A ty na tom máš taky vinu, Emílie! Bůh existuje, probuď se, a jestliže porušuješ jeho pravidla, prokleje tě. Nemůžu to vydržet. Musím pryč!
Emílie A co já?
Jarmil Já teď odejdu a už mě nikdy neuvidíš!
Emílie Ty mi teď nemůžeš odejít!
Jarmil Musím. Právě kvůli tobě!!
Emílie A kam chceš jít? Do země, kde lítat je normální? Myslíš, že najdeš Svět, kde si jen pomyslíš a už se vznášíš a můžeš všemu jen tak uletět?!
Jarmil Třeba.
Emílie Já tě nepustím!
Jarmil Nech toho, Emílie.
Emílie Počkej. Já ti musím něco říct!
Jarmil Ne! Už je pozdě!
Emílie Počkej! Musím ti něco říct! Je to důležité, Jarmile!
Jarmil Je pozdě! Na všechno! (Ona ho drží. Přetahují se) Pusť!
Jarmil odhodí Emílii od sebe. Ona narazí hlavou na katafalk a zůstane ležet na zemi. Jarmil strne a pak utíká pryč. Zvuk odjíždějícího auta. Tma.
[…]
