„Být pět let vedoucím významného uměleckého tělesa je pro každého umělce, a dovolíte‑li i pro mne – víc než společenské postavení, víc než přivyknutí lidem a prostředí. Je to velký kus života a těžká pracovní zkouška. Je to poslání. Ukázalo se, že není tak obtížné zbavit někoho smyslu jeho práce, nevšímat si umělce ani člověka, smazat na čas to, co bylo vykonáno. Ti, kdo se o to zasloužili, učinili tak bezpochyby s lehčími pocity, než při odchodu prožívám já, který jsem svým úkolům dával sebe celého. Proto nebudu zastírat dojetí. Ale nebudu také nad sebou dělat kříž. Znám potřeby a poslání divadla v naší lidově demokratické republice a budu z nejlepších sil pracovat tam, kde strana shledá, že je mne třeba.“[1]
Těmito slovy se hodlal režisér Jiří Frejka rozloučit s vinohradským divadlem při svém vynuceném odchodu. Svůj projev však nakonec nikdy nepronesl. Místem, kde mu komunistická strana umožnila nadále uplatňovat umělecké vize, se od podzimu 1950 stalo divadlo v Karlíně.
Divadelní budovu, kterou více než půl století znali Pražané jako varieté a v dobách válečných sloužila za druhou scénu Národního divadla, zabral během ‘divadelní revoluce’ v létě 1945 Emil František Burian se záměrem vybudovat v ní operetní divadlo plně vyhovující novým ideologickým požadavkům. Již první inscenace Frimlova Krále tuláků však propadla[2] a Burian práci na tomto poli přenechal jiným. V následujících pěti letech do Frejkova příchodu prošlo karlínské divadlo bouřlivým vývojem: střídali se ředitelé, provozovatelé, názvy. Horečné změny souvisejí se složitým poválečným vývojem kulturněpolitického názoru na operetu a rozpaky nad většinou tehdejších zábavněhudebních inscenací. Opereta byla považována za buržoazní přežitek, pro ‘novou společnost’ naprosto nepotřebný. Tehdejší neutěšený stav Karlína je symbolem marného hledání nové podoby klasické operety podle ideologických požadavků a nových estetických měřítek.
Od srpna 1950 patřilo karlínské divadlo pod správu Československého státního filmu, který jej spojil se svou dosavadní scénou – Divadlem filmového studia v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici. Ředitelem byl jmenován režisér Tadeáš Šeřínský, uměleckými šéfy Karlína Jan Werich a Jindřich Plachta, kterého však po měsíci na jeho vlastní žádost nahradil dramaturg František Rachlík. Patnáctičlenný pěvecký sbor a 23 tanečníků doplňovalo herecký soubor tvořený 19 sólisty, kteří pocházeli z několika rozpuštěných ansámblů. S přeneseným muzikálem Divotvorný hrnec do Karlína přešli umělci zrušeného Divadla V+W (Rudolf Cortés, František Černý, Soňa Červená, Ljuba Hermanová, Martin Raus, Václav Trégl ad.), dále zde působila skupina několika členů původního operetního souboru, angažovaného E. F. Burianem (Věra Náchodská, Valja Petrová, Gabriela Třešňáková, Valerie Vašáková, František Voborský ad.), pravidelně účinkovali někteří členové 57členného činoherního souboru sesterské scény DSF ve Vodičkově ulici, kteří později nastoupili v Karlíně do stálého angažmá (Karel Effa, Marie Kautská, Marie Nademlejnská). Vedle těchto tří skupin byl od 1. srpna 1950 angažován po pětiletém zákazu účinkování Vlasta Burian.
Zatímco scéna DSF U Nováků uváděla budovatelské, protikapitalistické a ideologicky zaujaté hry, repertoár Karlína se měl zaměřovat na veselohry. Dramaturg Rachlík ve svých pamětech[3] dále konkretizoval zadání pro karlínskou scénu: vytvořit velkou, lidovou divadelní podívanou s hudbou, zpěvy a tanci.
Do tohoto divadla přišel na podzim 1950 Jiří Frejka, aby zde režíroval novou úpravu hry Voskovce a Wericha Nebe na zemi.
Nabízí se otázka, proč byl Frejka umístěn právě do Karlína. Bohužel se dochovalo jen málo dokumentů, které by tuto otázku pomohly s určitostí objasnit. Můžeme se však pokusit odpověď naznačit na základě nepřímých dokladů. Ladislava Petišková[4]uvádí, že v létě 1950 bylo rozhodnuto, že Frejka nesmí být zaměstnaný ani v armádním (vinohradském) divadle, ani v žádném jiném divadle v Praze. Tehdejší tajemnice karlínského divadla Františka Nováková potvrdila,[5] že příchod Frejky do Karlína byl výsledkem úsilí jeho přítele a vedoucího kulturní správy ÚNV hl. města Prahy Václava Jaroše. Zároveň dodala, že k uskutečnění této akce přispěl i další Frejkův přítel, básník Vítězslav Nezval, v letech 1945–1949 přednosta filmového odboru ministerstva informací a osvěty a 1949–1951 osobní poradce ministra Václava Kopeckého pro záležitosti filmu (Karlín byl tehdy divadlem ve správě filmového podniku). Herečka Jaroslava Adamová se domnívá,[6] že na Frejkově karlínském angažmá měl svůj podíl i Jan Werich, tehdejší umělecký šéf divadla. Byl to ostatně právě Werich, který podle dochovaných oficiálních dokumentů[7]předjednal s Frejkou možnost v Karlíně pohostinsky režírovat. Předcházela‑li však této nabídce nějaká další přímá či ‘zákulisní’ jednání, nevíme.
[…][1] Dvořák, Antonín: Trojice nejodvážnějších, Praha 1988, s. 228.
[2] Více o této inscenaci viz: Herman, Josef: „E. F. Burian – Karlín – Opereta“, Scéna 10, 1985, č. 20, s. 7.
[3] Rachlík, František: O přetvářce a domněnce – Divadelní zápisník [Praha], rkp. 1977 uložený v knihovně DÚ Praha.
[4] Petišková, Ladislava: „Ze zákulisí jedné štvanice“, Divadelní revue X, 1999, č. 1, s. 36–37.
[5] Osobní rozhovor Ivany Vadlejchové s Františkou Novákovou, tajemnicí divadla 1945–1973, ze dne 17. 2. 1993, kopie přepisu archiv autora.
[6] Osobní rozhovor autora s Jaroslavou Adamovou ze dne 24. 1. 2008, záznam v archivu autora.
[7] Dopis ČSF Jiřímu Frejkovi, uloženo v NMd, A‑14596/Č‑11101.
