Muzeum v polských Gliwicích patří podle některých názorů v současné době ve středoevropském kontextu k těm nejambicióznějším a nejaktivnějším. Kromě širokého záběru vlastní muzejní a sbírkové práce iniciuje také nezvyklé spektrum tvořivých aktivit. Pro svůj otevřený scénický charakter jsou – stejně jako město samotné – hodné pozornosti tohoto časopisu.
Jednou z nich je cyklus besed s podtitulem „Poeticky o Slezsku“. Podílí se na nich výrazně také básnířka, překladatelka, bývalá dramaturgyně Polské scény Těšínského divadla a nynější pedagožka Masarykovy univerzity v Brně Renata Putzlacher. Slovo poezie v názvu série setkání je zde však chápáno daleko šířeji než evokují běžné literární mantinely. Totiž v prapůvodním a širokém smyslu řeckého slova poiésis – tedy tvorba.
Tak se zde již během sedmi nedělních polední objevili například profesor Sztefan Szymutko z univerzity v Katovicích, režisér a scenárista Jan Róźewicz či ostravský básník, brněnský literární vědec a vysokoškolský pedagog Petr Hruška. Měl jsem tu čest být v neděli 9. října 2005 osmým pozvaným hostem, který předstoupil před vstřícné posluchače v salonku neorenesanční vily Caro, jedné ze čtyř expozic, jež má v péči gliwické muzeum. Ve více než hodinové debatě zde došlo nejen na projekci dokumentu České televize s názvem „Šumný Těšín“, ale především také na překvapivě zajímavou debatu o scénologickém výzkumu probíhajícím na pražské DAMU, jakož i o scénologických kvalitách samotného města Gliwic.
Debatu spustila záměrně jednoduše formulovaná otázka Renaty Putzlacher, která se zeptala zúčastněného publika: Co se v Gliwicích prostě musí vidět? Otázka, která vědomě evokuje divácký přístup či přesněji řečeno očekávání diváckého zážitku, přinesla řadu zajímavých doporučení a odpovědí spadajících – k mému velkému potěšení – právě do sféry průniků a filiací světa divadla, architektury a urbanismu, o které se zajímám. […]
