disk

Globální divák

Zamyšlení nad důvody a druhy diváckého zájmu, který i v Česku vyvolávají přímé přenosy představení newyorské Metropolitní opery a londýnského Národního divadla.

(úryvek)

Od roku 2006 pořádá Metropolitní opera z Lincoln Centra v New Yorku přímé přenosy operních inscenací. Dnes už do více než 850 (převážně) kinosálů po celém světě, od Ameriky přes Evropu až do Austrálie. I u nás je zájem mimořádný: v Čechách jsou to již na dvě desítky míst, např. pražské Aero a Světozor, Mahenovo divadlo a Reduta v Brně, Městské divadlo v Žatci, Dům kultury v Ostravě, kinosály v Českých Budějovicích, v Hradci Králové, Chotěboři, Jablonci nad Nisou, v Karlových Varech, Plzni, ve Zlíně, Znojmu – a nová místa přibývají. Obrovský úspěch tohoto počinu mj. dokumentuje, že oproti poměrně nízké průměrné návštěvnosti kin jsou při operních přenosech sály většinou zcela vyprodané, je zájem o prodej celých předplatitelských cyklů, lze si všimnout i zvláštního chování diváků… To vše si zasluhuje pozornost.

Newyorská Metropolitní opera navázala svým projektem MET Live in HD na více než dvacetiletou praxi rozhlasových přímých přenosů svých představení (mj. jsou také tradiční součástí programu Českého rozhlasu). V sezoně 2008/09 MET nabídla sedmnáct přímých obrazových přenosů, mezi něž zařadila např. i Pucciniho Bohému, která byla u příležitosti 150. výročí skladatelova narození v tomto roce také zfilmována, a to v rakousko-německé koprodukci režisérem Robertem Dornhelmem (mj. s Annou Netrebko jako představitelkou Mimi, která tuto postavu vytváří i v inscenaci Metropolitní opery).

Nehodlám se v tomto článku zabývat převodem divadelních inscenací do jiného média, tedy jejich specifickou komunikací, nechci podrobně zkoumat ani důvody, které vedou k uchování či konzervování inscenací prostřednictvím filmu, videa či televizního záznamu a jejich dalšího využívání, např. k archivaci nebo k využití v programové skladbě televizí či kin, ani jejich komerčním zhodnocením, jímž je dnes oblíbený prodej DVD nosičů se záznamy divadelních inscenací uchovávajících dobové interpretace nebo nezapomenutelné výkony legendárních divadelních umělců… Chtěl bych pouze připomenout, že současné dokonalé záznamové a přenosové technologie nabízejí nové možnosti komunikace s divákem, nové formy zážitku, přesahující dokonce význam toho kterého média. A to včetně záměrného ‘scénování’ divákovy účasti v rámci určitého komfortního zážitku, v daném případě účasti na právě probíhající umělecké události (event), byť je tisíce kilometrů vzdálena od místa, kde se nachází divák. Což je hlavní deviza fenoménu MET Live in HD.

Užívám-li pojem ‘událost’, pak zcela záměrně; ne každá inscenace, byť by byla jakkoli proslavená, se ovšem může takovou událostí stát pouze díky přenosu či záznamu. Pokud jde o inscenace ‘distribuované’ mediálními technologiemi neplatí bezvýhradně, že by nutně musela vždycky být jedinečným zážitkem. Podstatná je v popisovaném případě účast na tom, co právě probíhá. V kontextu úvahy o fenoménu přímých operních přenosů z MET proto nebude scházet zmínka ani o prvním přímém přenosu činoherního představení s použitím podobných technologií: ve čtvrtek 25. června 2009 se do 270 sálů po celém světě vydala tímto způsobem z Londýna inscenace Racinovy Faidry

Samozřejmě že princip přímých přenosů známe od počátků rozhlasu i televize, především jde o přímé přenosy hudebních koncertů nebo slavnostních představení. A shodneme se určitě na tom, že podstatně frekventovanějším jevem jsou ale sportovní přímé přenosy. I politické či společenské akce (někdejší první máje, různé stranické sjezdy, monumentální mše celebrované papežem apod.) jsou vhodným objektem přímého přenosu. Bez ohledu na žánr, umělecký druh či charakter akce můžeme vždy užít pojem ‘událost’, jde-li o cosi jedinečného, neopakovatelného, co nemá obdobu v každodenním životě a co se může udát a děje jenom tentokrát.

[…]