Když se Gilles Deleuze a Felix Guattari rozhodli společně rozvíjet Lacanovou teorii schizoanalýzy a vytvořit tak Anti-Oidipa, jedno z jejich důležitých předsevzetí bylo, raději pojmy vytvářet než je přebírat. V Rozhovoru o Anti-Oidipovi tvrdí, že je k tomu vedlo vědomí určité `ortodoxnosti‘, kterou tyto pojmy během doby nabyly. Jejich krok byl také spojený s úsilím dospívat k poznání Lacanovým způsobem: ten pojmy raději převracel než je pouze přebíral. Možná to souvisí i s přílišnou frekvencí termínů, které jakmile se stanou módní, v určitém bodu nasycení jsou spíše překážkou než prostředkem myšlení. Zmiňovaní filozofové uvádějí konkrétní pojmy jako struktura, symbolické a signifikant a jistě by bylo možné přidat k nim další termíny i z našeho prostředí, postižené touto `ortodoxností‘, a vytvořit tak delší seznam přesycených slov. Nezkoumal jsem, jestli se jim jejich předsevzetí beze zbytku podařilo naplnit: snad to ani není možné. Zaujalo mě spíš samo jejich rozhodnutí nepodrobit se ideologii, opětovně ověřovat význam slov a opakovaně se vracet k jejich původnímu smyslu. Navíc mi imponuje jejich odvaha, která doposud jako by více příslušela básníkovi než filozofovi. V kontextu těchto úvah začaly mou pozornost častěji než kdykoliv předtím poutat právě formulace vycházející z podobné `ortodoxnosti‘. V různých okamžicích tak na mě číhala terminologická spojení o pojetí dramatického textu jako diskurzu určeného ke čtení, o dominanci post-industriální inovace technologických instalací, o diferencující aktivitě, konstituující diskurzní uspořádání zprostředkující intersubjektivní komunikaci,nebo i jednodušší výpovědi o tom,jak dramatikprovádí dekonstrukci dramatického textu i fenoménu divadla samého. S poznáním a poznáváním tak přichází paradox nechtěného. Postmoderna sice pronikla do životního stylu, jak tvrdí Lyotard, ale součástí jeho projevů je i prosakování ideologie slova a jeho zplošťování. Zdá se, že diktát jazyka v jeho `performanci řeči‚, který Roland Barthes nazývá „fašistický“, protože „nutí“ něco říkat místo toho, aby to „umožňoval“, je nezničitelný. Ponechávám na čtenáři další rozvíjení těchto barthovských myšlenek o vztahu a vlivu moci na formalizaci slova, doprovázenou simultánní snahou omezit jeho pluralitu. Právě touha vládnout věděním se podílí na této ortodoxnosti a formalizaci, a to nikoliv proto, že by se `staré‘ pojmy již vyčerpaly: jde právě spíš o projevy těch, kteří se snaží na sebe upozornit, vyvolat zájem o svůj názor a skrze polemiku dokazovat jeho opodstatněnost, především ale přivlastňovat si vědění, a tedy rozhodovat. Tyto ambice nemusí totiž projevovat jenom instituce, ale každý, kdo prohlašuje, že lze dekonstruovatfenomén divadla, nebo že lze anti-iluzí potlačit divadelní iluzi. Těmto pokusům se vzpírá nikoliv jenom divadlo, ale již samotné pojmy tím, že se vyprázdní. Výsledkem je potom pouze vlastnictví formy, tj. bezobsažného formalizovaného pojmu. Jeden ze způsobů, jak se něčemu podobnému vyhnout, představuje proto i pokus Deleuze s Guattarim. Již samo takové předsevzetí totiž nutí ověřovat význam slov. Lze tedy jenom souhlasit s těmi, kdo tvrdí, že se sice vcelku dobře dekonstruuje to, co je již přesyceno, co se už samo rozdrobuje a formalizuje, ale že nejlépe se dekonstruují nepřátelé a zejména to, co nám prostě nevyhovuje a vůči čemu jsme nepříznivě naklonění. Najednou jsou to pak právě ony módní pojmy, které by nejvíce potřebovaly dekonstruovat, aby nabyly opět původních významů. […]
