(úryvek)
V prázdném prostoru scény je umístěné otočné oboustranné zrcadlo na kolečkách, takže ho lze přemisťovat. Muž ho pomalu otevírá jako dveře, vstoupí, uvidí se v něm, ustoupí, zavře ho a vstoupí druhou stranou. Situace se několikrát opakuje, pak odsune zrcadlo nalevo a sám přejde na pravou stranu. V průběhu monologu s ním hraje, mluví na něj jako na partnera a využívá ho podle vlastních schopností. [1]
Vždycky jsem mu to říkal. Vždycky a pořád, že po těch schodech sám nevyleze, ale nedal si říct. Slyšíš mě, Eleku? Ty schody jsi nenáviděl, já vím, ale nedal sis říct. Do hospody se může i po čtyřech, říkal. Ale to jsi měl popletený. Z hospody se může i po čtyřech. Jenomže my, nikdy! My jsme byli třída. Tak jsem dělal, co jsem mohl, chytil se jí jako lana, mé ruky oběma rukama. Protože ty schody byly vždycky zbytečně vysoko a nebylo se moc čeho držet. Kdyby člověk ztratil rovnováhu, tak to raději ani nedopovím. Ale naštěstí ta tvoje noha, Eleku. Ty moc dobře víš, o čem mluvím. Ta bolest, kterou jsi v ní nosil, byla jak hlídací pes. Stačilo, když se do ní jenom slabě opřel, okamžitě vystřelila. A s ním to vždycky trhlo. Dopředu. Tak mu říkám, odraz se pravou, ale v tu chvíli snad zapomněl, kterou má pravou, a na tu levou jenom tak zlehka našlápni a jemně se přehoupni a ono tě to vynese. U Krysaře a nahoru co, Eleku? Vždycky jsi říkal, že to mělo být dolů, sedneš na prdel a jedeš, jako na klouzačce. A já ti na to, bude i dolů, ale nohama napřed. Jenom co jsem dořekl tuhle větu, Elek byl zpátky před prvním schodem. A to vždycky! Protože se otočil, aby nepadl na záda, kdyby náhodou ztratil rovnováhu. Taky chtěl vidět, jak vysoko vylezl, ale ta bolest ho vždycky vrátila zpátky. Tak znovu! Říkám mu. Otoč se! Podej mi ruku! A dívej se, kam kráčíš. Já vím, mělo by se to jmenovat U Holuba. Ale vždyť to jsou jenom tři schody. U Krysaře, tak se to jmenovalo předtím. Teď se to jmenuje Stará promiň. STARÁ PROMIŇ, SE TO TEĎ JMENUJE! To je teď taková móda. Všude s prosíkem a omluvou, jestli chceš někam. A písemně žádat o vycházku. Nás se to ale netýká. My se nemáme za co omlouvat. Drž se mě a pomalu se posouvej. To by bylo, abychom nezvládli tři schody. Teď tě budu tlačit zezadu. Počkej, kam se ženeš, dyť říkám, že schody jsou jenom tři. Chyť se kliky u dveří! Oběma rukama! A drž se! Vidíš a jsme tady, nahoře. Koukni, to je výhled, co? To není jako z prvního schodu. Pojď už přece! Jdeme dovnitř, ne? Na dívání bude dost času i na zpáteční cestě.
Do hospody jsme ale vždycky vstupovali jako taneční mistři. Elek tahal levou zadní za sebou, to patřilo k našemu stylu, protože já svými staccatovými kroky cupital do jeho pohybového glissanda, a znělo to, jako když se lehkým klouzavým pohybem protahujete přes drátové oplocení. To víte, že nás v hospodě sledovali. Už od dveří. Někteří si přikládali poloprázdné půllitry k ústům, tvářili se, že pijí, ale přes sklo těch sklenic nás nespouštěli z očí. Někteří kouřili a s předstíraným požitkem protahovali kouř nosem, jakoby si nechtěli nechat ujít ani ty poslední zbytky, ale přitom jsme to byli my, co je zajímalo. Všichni měli oči na stopkách, snad jenom dva mládenci dřímali na židlích s bradou přitlačenou k hrudníku. My se ale drželi svého stylu a v rytmických krokových variacích se šinuli k výčepu.
Před výčepem jsme se vždycky zastavili. To bylo punktum naší cesty. Jen co jsme odložili klobouky, naše šedivé vlasy rozbřeskly šero místnosti natolik, že několik opilců leknutím trhlo hlavami – a rozostřenými pohledy jako oslepení odvraceli zrak kamsi do kouta místnosti.
Už mají dost, – vždycky říkal Elek, – budou blít.
Ale oni jenom ztratili orientaci, než se objevila hlava vedoucího u výčepu. To se vzpamatovali, protože vedoucí vždycky prostrčil hlavu lítačkami a protáhl krk až k výčepu, mžoural drobnýma očima, trhal krkem, natahoval nos dopředu, až to nízké čelo, co měl, mu ustoupilo někam ke kyčlím. To už všichni věděli, kde jsou.
No konečně, to vám trvalo, je neděle, pomalu oběd a vy nikde. Tak dva rumy? Dva rumy?
Bručel pro sebe a přitom v koutcích úst převracel drobty slaných tyčinek, které chroupal a trousil kolem sebe, ale slyšet to museli všichni. Pak krátkýma rukama otevřel křídlo lítaček a dokoulel se k pultu, aby nás obsloužil. To si nenechal ujít. Byli jsme totiž třída. A když vstoupil, číšnice, co obsluhovala u pultu, se vždycky přitlačila k zadnímu regálu, aby mu udělala místo. Vtáhla přitom břicho a zatajila dech. Ta její hruď, to jste měli vidět, vzdouvala se jak přívalová vlna. A on, vedoucí, vždycky se postavil před ni, a jak byl malej, otáčel hlavou ze strany na stranu a brnkal jí těmi svými ušisky o prsa a slastně se u toho usmíval. V ruce držel dva panáky, kroutil hlavou a schválně prodlužoval nalévání, aby to vypadalo, že jenom kontroluje, aby nepřelil přes čáru. Číšnice, to víte, že jí to lechtalo, po chvíli to nevydržela, zhluboka vydechla, a zvedla vedoucímu několik posledních vlasů a přitom ho tvrdě přitlačila k výčepu.
[…][1] První dvě části jsme tiskli v Disku 29 a 30.
