(úryvek)
[…]Začátek: Smočkův Piknik
„Jirka Hálek mě okamžitě upoutal svou osobností, tím, co z něj šlo, jaká silná a hlavně zajímavá osobnost z něj vycházela celou tu dobu toho představení. Jeho fyziognomie, jeho nesmírně živý obličej, to bylo přesně to, co jsem potřeboval pro roli Rozdena. On byl obsazený do té role bez jakýchkoli pochyb a váhání a bez jakéhokoli uvažování ještě o někom jiném, protože on úplně dokonale zapadal,“[1] vzpomíná Ladislav Smoček na divácký zážitek z Paravanu. Piknik měl premiéru 27. února 1965 a stal se první inscenací Činoherního klubu, jehož původní soubor začal v ulici Ve Smečkách působit od sezony 1965/66. Jiří Hálek tu pak hrál třicet sedm let, podílel se celkem na jednačtyřiceti inscenacích a vytvořil padesát hereckých postav.[2] V 60. letech a na počátku let 70. tu pracoval s filmovými režiséry Jiřím Krejčíkem (v O’Casseyho Pensionu pro svobodné pány Pán a Lékař), Jiřím Menzelem (Pan Mikula v Machiavelliho Mandragoře) a Evaldem Schormem (Lebezjatnikov v dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu[3]). U Jana Kačera hrál v inscenacích ruské klasiky (Správce chudinského ústavu v Gogolově Revizorovi, Simeonov‑Piščik v Čechovově Višňovém sadu, Berlák v Gorkého Na dně). S režisérem Jaroslavem Vostrým spolupracoval v inscenaci Candida podle Voltaira (Panglos) a v adaptaci Lenzova Vychovatele (Wenzeslaus).[4] A také ve hře Na ostří nože, kterou Jiřímu Hálkovi ‘na tělo’ napsala v roce 1968 Alena Vostrá – vedle Ladislava Smočka a Pavla Landovského dramatická autorka Činoherního klubu, kde se v 60. letech hrály (počítáme‑li i adaptace a dramatizace, a jak také jinak) hlavně původní texty. Právě s takovou představou vlastně toto divadlo vzniklo: mělo poskytnout a poskytlo prostor mladým a nikdy ještě nehraným autorům a jejich hrám, kterých by se vzhledem k jejich tvaru i obsahu sotva ujalo nějaké tehdejší činoherní divadlo. V původních hrách Na ostří nože Aleny Vostré, ve Smočkově Pikniku, v jeho aktovkách Bludištěa Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho (1966) a v Kosmickém jaru (1970) hrál Jiří Hálek vždy zásadně důležité role. V souvislosti s historickými událostmi měl v 90. letech příležitost se ke třem z nich ještě jednou vrátit a se zpožděním si pak zahrát i ve Smočkově Jednou k ránu (2000), k jehož premiéře už v sezoně 1972/73 nedošlo vzhledem k postupující normalizaci.[5]
Úvodní Smočkův Piknik a způsob, jakým režisér-autor s herci pracoval (vedle hostujících herců Miroslava Macháčka, Vladimíra Brabce a Františka Viceny tu z budoucího souboru Činoherního klubu hrál kromě Jiřího Hálka i Jan Kačer)[6], poskytl budoucímu divadlu, usilujícímu o to, vytvořit své „Něco z ničeho“[7], nepostradatelný základ dalšího fungování, a to i pokud jde o vzájemnou důvěru a srozumění všech zúčastněných. Jiří Hálek v té souvislosti hovoří o zajímavé energii, nebývale velké chuti do práce a radosti z toho, že se na zkouškách schází spřízněná parta lidí: „Proto měl asi Činoherák hnedka ze začátku bezvadný nástup, protože ta věc byla čistá, byla poctivá, bylo to vymakané, nebyl tam žádný švindl. V tom představení bylo kupodivu málo trémy na to, že to byla první věc a takové riziko. Každý měl pocit, že se o toho druhého a třetího může opřít. Sešly se tam dobré prvky divadelní s dobrými prvky lidskými. Tak to bylo i později, těch prvních pět, sedm let v Činoheráku, ale tady to bylo o to obdivuhodnější, protože jsme se vlastně neznali.“ Hercovu pozornost si Ladislav Smoček dokázal získat od prvních setkání tím nejpřirozenějším způsobem: „Text jsme četli velice pozorně. A to, co mě nadchlo a co pro mě bylo nové, bylo to, jak Láďa Smoček jako autor a velice dobrý režisér – to bylo vidět na první pohled – znal všechny postavy líp než já svého bráchu. Opravdu intimně, lidsky. A nebránil se diskusi o tom, proč se říká tohle a jak ho to napadlo. To byla opravdu dokonalá spolupráce, kterou jsem do té doby takhle intenzivně nepoznal. Člověk mohl věřit, že to, co říká, opravdu s těmi svými figurami žil. A nebylo v tom to autorské sebevědomí: ‘já jsem to jednou napsal, takhle to je nejlepší’. Ne. On to obhajoval, vysvětloval a najednou už jsme toužili to dělat.“
Při zkouškách Pikniku se ale objevil ještě další podstatný rys budoucího divadla, jenž – je‑li možné to tak říct – dal v praxi nový obsah Zichově „technické představě vespolné akce několika herců, krátce spoluhře“,[8] a to tím, jak budoval od každé jednotlivé postavy společnou souhru – tzv. ansámblovost inscenace: „Teprve tady jsem poznal, že i když ta role nebyla veliká nebo efektní, člověk měl pocit, že hraje hlavní roli, protože všemu se věnovala stejná pozornost. Nám to dávalo pocit, že jsme spolutvůrci, což v divadle většinou není. Hodně herců a lidí od kumštu říká, že herectví je jedno z nejnevýhodnějších povolání, že je to ponižující, že se musí hodně poslouchat a málo se do toho může kecat. Ale tímhle Smočkovým chápáním spolupráce a divadla jsem se tohohle naštěstí zbavil a získal pocit, že jsem ‘u toho’, že záleží ‘špecielně’ na mně. Tam, aniž by se to proklamovalo, začala růst herecká tradice Činoherního klubu, která byla vždycky v tom, že jsi musel ukázat do sebe. To se nedalo švindlovat, odpočívat, člověk prostě věděl, že je pořád, muselo se hrát furt, i když jsem tam seděl půl hodiny a neměl ani slovo. Tady se to začínalo rodit.“[9]
[…][1] Ladislav Smoček v osobním rozhovoru v r. 2007.
[2] Jiří Hálek patřil k nejvytíženějším hercům Činoherního klubu. Stejný počet inscenací tu hrál Petr Čepek, v 39 inscenacích hrála Nina Divíšková, v 35 Josef Vondráček, v 29 Jiřina Třebická, ve 24 Jiří Kodet atd.
[3] Román dramatizovali Alena a Jaroslav Vostrých.
[4] Pod textem scénické verze Candida jsou podepsaní Jan Cziviš, Alena Vostrá a Jaroslav Vostrý, autorem adaptace Vychovatele byl Jaroslav Vostrý, který obě inscenace režíroval.
[5] Po roce 1972 a nuceném odchodu Jaroslava Vostrého (skončil jako šéf 31. prosince 1972) se výrazně změnila dramaturgie divadla. Z inscenací, v nichž Jiří Hálek vytvořil pozoruhodné herecké postavy, můžeme jmenovat Goldoniho Poprask na laguně (Patron Fortunato), Dostojevského Strýčkův sen (Kníže K.), Vostrého (Menzelem podepsané) Tři v tom (Pandolfo), Zuckmayerova Hejtmana z Kopníku (Krejčí Wormser, Ředitel věznice, Nádražák), Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa (Hierliger Ferdinand), Hrabalova Něžného barbara (Malíř), Örkényho Rodinu Tótů (Major), Fraynovo Bez roucha (Selsdon Mowbray), Birinského Mumraj (Nikita) ad.
[6] Jiří Hálek hrál Rozdena, Miroslav Macháček Smilea, Jan Kačer Burdu, Vladimír Brabec Talla a František Vicena četaře Crackmillera.
[7] L. Smoček v knize Činoherní klub 1965–2005.
[8] Zich 1931: 57.
[9] J. Hálek v osobním rozhovoru v r. 2005.
