Kdo znal Brno před několika lety, musí s podivem uznati ten veliký kus národní a umělecké práce, který se tu – bez pozornosti z naší strany – nesporně vykonal.[1]
Karel Čapek: Brněnská činohra (Národní listy 12. 2. 1921)
Dramaturgie brněnského českého Národního divadla uvedla v meziválečném období na scénu řadu nejvýznamnějších jugoslávských dramatiků. Trend pronikání jihoslovanské dramatické tvorby se však netýkal jen Brna; jednalo se o „počtem přeložených a uvedených her nejplodnější období v celé historii československo‑jihoslovanských styků“ (Dorovský 1995: 129). V Brně se nejčastěji hrála díla Vojnovićova, Begovićova, Nušićova, Krležova, Cankarova ad., pozadu nezůstala ani opera a balet díky znalci jugoslávské hudby dirigentu Antonínu Balatkovi,[2] Branku Gavellovi[3] a Máše Cvejićové.[4]
Pro mnohé hry znamenalo jejich brněnské uvedení v době první republiky vůbec vstup na půdu Československa a přispělo ke zvýšení informovanosti o jejich vlasti. Za dobrý příklad může posloužit inscenace opery Morana, jejíž rozhlasové vysílání bylo jakýmsi pozdravem z Brna do Záhřebu a vyvolalo nadšenou odezvu v záhřebském tisku. Jugoslávci vůbec netušili, že právě z rádia budou moci poprvé poslouchat operu svého známého skladatele při jejím prvním zahraničním provedení (Divadelní list 1931: 12).
Československá scéna byla pro jugoslávské spisovatele inspirací. Mnozí z nich předurčili svá dramata k inscenování u nás či je přímo věnovali konkrétnímu divadlu. Např. známou hru Maškaráda v podkroví věnoval její autor Ivo Vojnović Praze, kterou hojně navštěvoval v době, kdy v Čechách stejně jako v chorvatském prostředí vrcholil boj za státní a národní suverenitu. Jestliže byla Praha a její tehdejší kulturní a společenská atmosféra Vojnovićovi inspirací a motivací, pak Vojnovićovy hry znamenaly zase přínos pro pražské publikum; např. hra Smrt matky Jugovićů, vysoce ceněná z uměleckého hlediska, dokázala rovněž podpořit aktuální dobovou politickou myšlenku sjednocení jižních Slovanů.
Jihoslovanský repertoár pronikal do Brna také díky Jiřímu Mahenovi, obdivovateli Jugoslávie,[5] a Václavu Jiřikovskému,[6] který usiloval o slovanský repertoár – původní a nezávislý na pražské dramaturgii:
„Běžné schéma, podle něhož býval utvářen repertoár v provinciálních divadlech, snažil se paradoxně převrátit: uváděním jinde nehraných novinek chtěl vycházet vstříc touze diváků po nových duchovních senzacích a zároveň donutit ostatní, zejména pražská divadla, aby opisovala z jeho vlastních repertoárů“ (Postavy brněnského jeviště I 1984: 293).
Dramatik Milan Begović ocenil brněnskou iniciativu po úspěšném provedení své hry Člověk je slabé stvoření v roce 1934 prohlášením, že brněnskému divadlu náleží první místo v uvádění jeho her:
„Bohužel Praha nebyla tak pokroková přesto, že můj Dobrodruh před branou měl silný úspěch na Vinohradech ve skvělém provedení s pí. Sedláčkovou v čele. Nevím, zda je u pražských divadel nějaký předsudek proti jugoslávské dramatice. Ale kdyby tomu tak nebylo, nedalo by se vysvětliti, proč nebyl uveden dosud tak vynikající dramatik, jakým je Miroslav Krleža… Zlobím se vždycky, když čtu na repertoáru velkých pražských divadel bezvýznamné autory evropské dramatické produkce a když vidím, jak je Jugoslávie opomíjena. Jen o našem národním svátku se vždy něco vytáhne z povinnosti a bratrské kurtoasie, což chutná spíše po kulturním bagatelizování“ (Telcová‑Jurenková 1958: 115).
V meziválečném brněnském repertoáru byly hojně uváděny i hry ruské, polské a bulharské, přátelské styky s jižními Slovany měly však v Československu – v kulturním světě vůbec a zejména ve světě divadelním – dlouholetou tradici i v jiném smyslu: řada brněnských umělců působila v jugoslávských divadlech v Lublani, Záhřebu a jinde, tamní umělci hostovali zase téměř každý rok v Brně a mnozí zde našli i trvalé působiště. Jak uvádí Telcová (1958: 114), na brněnské scéně hostovali například: Zlata Gjungjenac (primadona královské lublaňské opery, členka Chorvatského národního divadla v Záhřebu, kde v roce 1946 s úspěchem vytvořila Jenůfu v Janáčkově Její pastorkyni), Zinka Kuncová (sólistka záhřebské opery, první zahraniční představitelka Libuše, v níž hostovala v Brně 1. prosince 1934; později proslula na předních světových operních scénách), režisér záhřebských a lublaňských divadel Boris Krivecký aj. Delší dobu v Brně působili rovněž pěvci Juraj Hančević a Nikola Cvejić, především pak již zmíněný Branko Gavella, operní a činoherní režisér, jehož umělecká činnost byla pro Brno zvláště významná.
[…]
[1] Studie je přepracovanou verzí diplomové práce obhájené na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v roce 2008 pod názvem Jugoslávští dramatikové v inscenacích Národního brněnského divadla (1918–1941).
[2] Antonín Balatka (1895–1958), český dirigent, skladatel a publicista. V letech 1914–1919 studoval na konzervatoři v Praze (skladbu u V. Nováka), pak působil deset let v Lublani (1919–1929), kde prosazoval českou hudbu (provedl cyklus Smetanových oper, Janáčkovu Její pastorkyňu a Foersterovu Evu, řídil koncerty, kde zněla díla Smetanova, Dvořákova, Novákova ad.); v Brně se zase věnoval propagaci hudby jihoslovanské.
[3] Branko Gavella (1885–1962), chorvatský činoherní a operní režisér, divadelní kritik a teoretik, teatrolog, esejista a překladatel; působil v mnoha evropských divadlech, v Záhřebu rovněž přednášel na Dramatické akademii. Člen Zemského divadla v Brně v letech 1931–1940. Uvádějí‑li jugoslávské divadelní prameny, že Gavellovo celoživotní režisérské dílo (v období 1914–1961, ovšem s několikaletou válečnou mezerou) obsahuje 263 inscenací (činoherních i operních), pak připadá na brněnské období (v jehož rámci spolupracoval i s divadly v Praze, Bratislavě a Ostravě) téměř stovka. Jako režisér operního souboru nastoupil Gavella v době ředitelování Václava Jiřikovského. Do Československa se vrátil po válečném intermezzu, nikoli však už do Brna, ale do Bratislavy a Ostravy (Postavy brněnského jeviště III 1994: 330).
[4] Máša Cvejićová (1901–1977), pravým jménem Marie Svobodová, byla tanečnice, baletní mistryně, choreografka. Tato žačka Augustina Bergra se již ve třinácti letech stala členkou Národního divadla v Brně (1914–1920). Ve dvacátých letech působila jako sólistka a choreografka v divadlech v Lublani, Záhřebu a Bělehradě (1920–1929). V roce 1930 dostal její manžel, pěvec Nikola Cvejić, nabídku angažmá od ředitele brněnského Národního divadla; souhlasil pod podmínkou, že bude přijata i jeho žena jako choreografka. Oto Zítek podmínku splnil a oba manžele angažoval. Zajímavým akcentem ve Cvejićové dramaturgii byl zájem o hudební díla jihoslovanského původu. Po odchodu I. V. Psoty do zahraničí ji nový ředitel Václav Jiřikovský pověřil vedením baletu. V letech 1928 až 1970 byla jugoslávskou občankou (Postavy brněnského jeviště III 1994: 569).
[5] Z jeho zralé básnické tvorby vyniká epická skladba Scirocco (1923) a lyrická sbírka Rozloučení s jihem (1924), obě inspirované pobytem na jugoslávském Jadranu; viz i cestopis Hercegovina (1924).
[6] Václav Jiřikovský, pravým jménem Václav František Herain (1891–1942, patrně popraven v Osvětimi), český divadelní podnikatel, ředitel, umělecký šéf, dramaturg, režisér a herec. V brněnském Národním divadle působil jako herec (1914–1916), po roce 1915 jako vrchní režisér činohry, zastupující ředitel divadla (1916–1917), ředitel (1917–1918), tzv. samostatný podnikatel (1918–1919), opět ředitel (1931–1941) a současně umělecký šéf činohry (1931–1935, 1939–1941; Postavy brněnského jeviště I 1984: 293).
