(úryvek)
Japonsko je ostrovní země ležící mimo kontinentální Asii, a jakkoli jeho obyvatele ovlivnila čínská kultura, vytvořili si své vlastní kulturní hodnoty založené na formě logiky, která dává jejich činnosti význam, ale která nevyplývá z jediného souboru myšlenek, sloužícího jako východisko pro systematické vytváření významů či principů. Pokud bychom například Japonsko popisovali jako buddhistickou společnost, bylo by potřeba nejprve definovat, co v jeho kontextu vlastně znamená ‘buddhismus’, neboť v době, kdy se toto náboženství v Japonsku šířilo,[1] muselo se zde vypořádat s celou řadou domácích vlivů a opustit některé své základní doktríny. Původně indický náboženský směr se do Japonska dostal z Číny, kde se rozšířil v souladu s čínskou filozofií, avšak v Japonsku neexistoval racionální filozofický systém, jaký buddhismus vyžadoval. Místo toho zde došlo ke střetu s přírodní filozofií překypující spirituální energií, která si jeho myšlenky vysvětlovala pomocí vlastních termínů (Picken 2002: 4).
Čínskou kulturu by snad bylo možné charakterizovat pojmem ‘dobro’, vycházejícím z konfuciánské tradice, západní kultura se na základě řeckého dědictví soustřeďuje na ‘pravdu’, ale japonská kultura, již podle všeho nejlépe vystihuje termín ‘krása’, zůstává ve spojení s přírodou, bez nutnosti vědeckého přístupu (Picken 2002: 12). Původní japonská přírodní filozofie začala být v době šíření buddhismu označována jako kult šintó, doslova ‘cesta bohů’,[2] a lze na ni snad pohlížet jako na významný ne‑racionální (nikoli iracionální) filozofický systém, který by měl být základem studia japonského kulturního vývoje.
Kult šintó kotví již v šamanských rituálech a vytvořil se během dlouhého prehistorického období Džómon (nazvaného podle keramiky provazcového vzoru), kdy se formovala mentalita původních obyvatel japonského souostroví. Japonci se nejméně deset tisíc let živili jako lovci, rybáři a sběrači lesních plodin a spoléhali na štědrost lesních a vodních božstev, jejichž přízeň si získávali promyšlenými rituály. Magická vzývání, která se stala součástí těchto rituálů, byla pronášena v typickém japonském rytmu střídajícím pěti- a sedmislabičné celky, který – jak Japonci odedávna věřili – zněl libě uším božstev, a později se z nich vyvinula japonská poezie.[3] Slovo bylo posvátné a jako každé jiné jsoucno vesmíru obsahovalo duši (Líman 2001: 9).
Staří Japonci věřili v magickou moc slov a domnívali se, že s jejich pomocí mohou ovládnout celý svět. Žili v představě, že slova mají sama o sobě schopnost a sílu vyvolat určité události, neboť v nich sídlí nadpřirozená moc schopná uvést myšlenku ve skutečnost jen tím, že je tato myšlenka vyslovena nahlas. Víra v ‘duši slov’ přitom úzce souvisí s původním kultem šintó, jehož základem je víra v božstva kami sídlící v přírodních objektech či jevech. Podobné síly totiž podle tohoto náboženského systému dlí i ve slovech, a tento koncept se označuje jako kotodama, kde koto znamená ‘slovo’ a tama (zde ve znělé podobě dama) znamená ‘duše’.
Již ve státě Jamato (cca 3. st. až 710, v periodizaci japonských dějin jde o část období Kofun a období Asuka) se některé rody prokazatelně zabývaly studiem ‘duše slov’. V té době zde existovala domněnka, že slova, pokud se správně vysloví, ztělesňují spirituální moc, a tato víra vedla postupem času k tomu, že v šintoistických modlitbách norito, které byly součástí obřadů a byly adresovány božstvům kami,[4] začaly být obcházeny výrazy, které by mohly vyvolat neblahý účinek (Bocking 1997: 107–108). Modlitby norito plně respektovaly koncept kotodama, tedy myšlenku, že řeč může přímo ovlivnit realitu: pokud hovoří o požehnání, přijdou šťastné chvíle, pokud se naopak vysloví něco zlého, přinese to neštěstí (Kosugi 2009).
Nejstarší koncept kotodama byl podle všeho chápán jako božská moc skrytá v šintoistických modlitbách norito. Věřilo se, že pouze krásná, správně vyslovená slova mohou přinést dobro, zatímco nehezké či nesprávně pronesené výrazy mohou způsobit zlo. Postupně se pak význam konceptu kotodama změnil přímo na ‘duši’ těchto modliteb a nakonec se na něj začalo pohlížet jako na ‘duši slov’ obecně. Princip kotodama je obsažený jak v básních a v některých specifických výrazech, tak i v běžném verbálním aktu, v němž se uvádí myšlenka ve skutečnost (Hara 2001).
[1] Na rozšíření buddhismu v Japonsku má největší zásluhy princ Šótoku Taiši (574–622).
[2] Před příchodem buddhismu nebyly japonské představy o světě nijak souhrnně označovány, název šintó vznikl až z potřeby oddělit je od importovaného náboženství.
[3] Více o japonské poezii viz článek D. Vostré „Od náznaku v tradiční japonské poezii waka ke scénám moderní haiku“ otištěný v Disku 30.
[4] Božstva kami byla modlitbami jednak uctívána, jednak žádána o uplatnění své moci ve prospěch věřících.
