Místnost v opuštěném mlýně.
V místnosti velký dřevěný stůl v rohu, dřevěná lavice, možná kachlová kamna. Zbytky nádobí a různých věcí.
Uprostřed, trochu nepatřičně, stojí velký klavír – křídlo.
Ze stěny se na nás dívá svatební fotka ze 60. let 20. století.
Za malými okny vidíme kousky velkého mlýnského kola, které se netočí.
Ticho.
Přicházející kroky… otevírání dveří.
Rozsvícení.
Všude je nepořádek, prach…
Ve dveřích stojí žena s krabicí a batůžkem.
Dívá se.
Jde k lavici, unaveně krabici položí a sedne si.
Rozhlíží se po místnosti.
Vytáhne krabičku cigaret, zapálí si a dívá se z okna.
Mezitím vejde muž, nese další krabici.
Položí ji na zem, rozhlédne se, jde pro další.
Žena stojí, kouří, občas ukáže, kam krabice položit, muž přináší další krabice.
Když přinese poslední, zůstane stát.
Kája Konec?
František Konec.
Ticho.
František se rozhlíží.
František Myslíš, že ti to pomůže?
Kája Já už nemyslím.
Jenom někde být.
Někde už konečně být a mít pokoj.
František se dívá na křídlo.
František Musí to stát tady?
Kája To je tátovo.
František Můžu ho odsunout?
Kája S tím nehneš.
František se delší dobu pokouší posunout křídlo.
Opravdu to nejde.
Pouze ho natočí.
František Aspoň takhle.
Kája Tady asi celou dobu nikdo nebydlel, že?
František Je to přece vašich.
Kája Vždyť nežijí.
František Ale ty ano.
Kája Já jsem dávno pryč.
František Úředně ne.
Úředně jsi pořád tady.
František se rozhlíží.
František Škoda, že neudělali větší okna.
Kája Alespoň sem nikdo nevidí, říkala máma.
František Táta hrál na klavír?
Kája Ne.
Já jsem měla hrát na klavír.
A zpívat.
Táta miloval zpěvačky.
Hlas se prý dá naučit.
Když se trochu chce.
František Zpíváš?
Kája Ne.
František Tak ho vyhoď.
Kája Neprojde dveřmi.
František Nesmysl.
Kája Dal ho sem, když se to tady předělávalo.
František Tak posuň stůl a lavice.
Kvůli místu.
Kája Jsou přivrtané.
Sedávala tu máma.
Kája dál sedí za stolem, kouří.
František se dívá z okna.
Kája Kolo se netočilo nikdy.
František To by se tu muselo něco mlít.
Kája Vždycky tu bylo kvůli němu šero.
František Chce to silnější žárovky.
Kája Tady to bylo vždycky hrozné.
Kdyby to bylo aspoň na kopci!
A ne dole.
Z jedné strany kopce, z druhé strany kopce.
František Tak proč se sem vracíš?
Kája Je to moje.
Jediné, co mám.
František Prodej to a kup si něco víc na světle.
Kája Prodat?
Tohle?
Nikdo to nechce.
Není sem cesta.
František Ta se dá udělat.
Kája Aspoň mě tady nebude nikdo rušit, říkala máma.
Bez cesty se sem nikdo nedostane.
František Nebude ti tady smutno?
Kája Když chceš něco dokázat, musí ti být smutno.
Jinak to nejde.
František Blbost!
Kája Neboj, jsem zvyklá.
František Kájo!
Ticho.
Kája kouří.
Kája Klidně už běž.
František si opět prohlíží křídlo.
František To není možné, že by se ho nedalo odsud dostat.
Kája Nejde to.
František Kdyby se ho podařilo položit na zem, nějak nahnout, třeba by dveřmi prošel.
Kája Zničíš ho.
František Podrazit nohu a pomalu spustit.
Jak bude na zemi, máme vyhráno.
Kája Na zem ho nedostaneš.
František Vsadíš se?
Kája S mámou jsme se o to snažily nejmíň stokrát.
František Potřebuju provaz.
Kus provazu by tady někde mohl být, ne?
Kája Františku, opravdu už můžeš jít.
Nezdržuj se se mnou.
František Když už tady chceš zůstat, tak já zase chci, aby to tu bylo co nejlepší.
Kája Nejsi už ze mě unavený?
František Trochu.
Ale jak ty musíš být unavená ze sebe!
Kája Máš mě ještě rád?
František Mám.
Kája Tak proč to není jako dřív?
František To nemá být jako dřív.
Má to být jiné.
Ticho.
František Nechceš jít pryč?
Kája Nemám kam.
František Je to tu vlhký, studený žlab, sevřený horami.
Kája Můj.
František Vašich.
Pojď jinam.
Kája Kam?
Do lesa?
Nebo kam?
Ticho.
[…]
© Lenka Lagronová c/o DILIA
