disk

Marná oběť? Petrolejové lampy a Utěšitel v Jihočeském divadle

Analýza dvou pozoruhodných inscenací českých textů v divadle, které šťastně spojuje možnosti výborného hereckého ansámblu s průbojnou a tvořivou dramaturgií.

[…]

Utěšitel

Zcela jiný zážitek, i když podobně silný (pro jiné pak silně kontroverzní), přináší zhlédnutí hry Utěšitel autorů Martina Glasera a Olgy Šubrtové; jde o inscenaci[1] natolik rozdílnou, že je až neuvěřitelné, že ji odehraje tentýž soubor (opět téměř všichni jeho členové, mnozí ve více rolích) hned následujícího dne. Svědčí to o širokém rejstříku jednotlivých hereckých osobností, ale i o schopnosti celku přizpůsobit se zcela odlišným režijním koncepcím. Některé vlastnosti Utěšitele se s Petrolejovými lampami shodují: v obou případech je dramatický text založen na mnohem rozsáhlejším díle prozaickém, odkud si bere motivy, základní příběh či výchozí situaci, rovněž v obou případech si v nakládání s nimi a v jejich interpretaci zachovává tu menší (Petrolejové lampy), tu větší (Utěšitel) míru volnosti, v obou případech text upravili přímo pro soubor Jihočeského divadla jeho dramaturgyně Olga Šubrtová s režisérem inscenace; ve spolupráci s Michalem Langem razantně přepracovala Velíškovu a Rajmontovu dramatizaci, s Martinem Glaserem dramatizovala od základu. A konečně – což je snad ta nejvýznamnější shoda – stojí v centru příběhu obou inscenací jedinec vymykající se okolní mase, proti níž však ‘neromanticky’ nebojuje, ale naopak snaží se být s ní v souladu, dokonce být jí ku prospěchu; a to na základě své upřímné snahy o pochopení světa i svého místa v něm. Hluboký obsah, jímž jedinec toto místo následně vyplňuje, se pak – opět v obou případech – ukáže sahat až na dno sebezničující oběti. – Děj UtěšitelePetrolejových lamp se odehrává každý v jiné době, jeden ženě, druhý muži, a oba vzbuzují tísnivost a neklid. Za pozornost stojí i odlišnost z oblasti divadelně-produkční: zatímco Petrolejové lampy byly diváky přijaty vřele, Utěšitel si cestu k nim obtížně klestí.

Martin Glaser a Olga Šubrtová patří k pilířům Jihočeského divadla v Českých Budějovicích: on jako umělecký šéf činoherního souboru, ona jako jeho jediná dramaturgyně (od počátku sezony 2011/12 dojde k rozšíření). Na pozvání tehdejšího šéfa činohry Jiřího Šestáka sem nastoupili jako tvůrčí tandem v roce 1998. Do čtyřsouborové divadelní instituce s hlavní budovou poznamenanou necitlivou přestavbou z normalizačních let (mající za následek labyrint chodeb, schodišť a velmi stísněný sál) vnesli nového ducha. Společnými silami, s podporou Jiřího Šestáka, který se mezitím stal ředitelem divadla, se jim podařilo vybudovat činohru patřící ke špici tzv. regionálních či oblastních – právě díky tomu, že se od samého počátku vyhýbali standardním, zplanělým ‘tvůrčím’ přístupům, které se s oblastními divadly konvenčně spojují. Ve snaze nejen o dramaturgickou vyhraněnost, ale především a primárně o aktuálnost, tedy smysluplnost jejich práce vzhledem k současnosti, převažuje pod vedením dnešního šéfa Glasera a dramaturgyně Šubrtové na jihočeském činoherním repertoáru současné drama české i zahraniční, často v prvním uvedení, inscenuje se původní tvorba a častými hosty jsou mladí režiséři. Ne náhodou byla právě JD udělena Cena Alfréda Radoka 2010 za nejlepší nově uvedenou českou hru (Očištění Petra Zelenky v režii Martina Glasera) či cena na festivalu České divadlo 2011 v kategorii Počin roku (Vajgl autorů Jana Jirků a Adély Balzerové; J. Jirků hru i režíroval). „Právě tohle je živá voda pro divadlo a spolehlivá obrana před muzeálním ustrnutím, ke kterému často vede sázka na jistotu typu ‘hrajme klasiku, jak se vždycky hrála, lidi to mají nejradši’,“ říká Olga Šubrtová k tématu hledání a uvádění zajímavých současných her a dodává: „Nic proti klasice – pokud jsou oči a srdce, která v ní cítí živý dnešní nerv, může to být nádherné!“ (mezinami.cz). JD uvádí samozřejmě obojí a alespoň dvě jevištní díla z nejžhavější současnosti, ‘exemplární příklady’ obou naznačených dramaturgických linií, si zaslouží být zmíněna: Slaměná židle autorky Sue Glover, která byla v historické budově JD uvedena v květnu 2011 jako poslední ‘běžná’ premiéra sezony a která má pro divadlo velký význam i proto, že se zde prostřednictvím tohoto „poetického ostrovního dramatu“ uvedl režisér Adam Rut a dramaturgyně Kristýna Čepková – čerství absolventi pražské DAMU, kteří sem od nové sezony nastupují do angažmá jako druhý domácí tvůrčí tým; dalším příkladem – jehož premiéra se uskutečnila jen o měsíc později – je pak v tom nejlepším smyslu magická inscenace Shakespearovy hry Jak se vám líbí, kterou připravil režisér David Radok pro scénu JD v Českém Krumlově – přírodní divadlo s otáčivým hledištěm.

V rámci razantního nástupu tvořivé dramaturgie vnesli tedy Glaser se Šubrtovou do JD důležitý prvek, který se ze současné české divadelní praxe vytrácí a který Jihočeské divadlo ‘na vlastní kůži’ dosud nepoznalo: hry psané přímo pro domácí soubor. Ať už se jedná o inscenace Tří mušketýrů, Žen Jindřicha VIII., Muže sedmi sester či Robina Hooda, všechny se setkaly se značným úspěchem a hrály se či hrají po dlouhou dobu; dosud nikdy však autoři nevyhrotili svůj tragikomický či groteskní pohled na člověka a svět do takové ostrosti jako v Utěšiteli, byť Muž sedmi sester, podávající jiskřivým způsobem drsnou výpověď, došel tímto směrem v jistém smyslu zřejmě nejdál.[2] I ve své páté společné hře vyšli autoři z literární předlohy – ale doslova jen vyšli; z románu Přítelkyně osamělých srdcí, resp. (v jiném překladu anglického názvu ‘Miss Lonelyhearts’, 1933) Utěšitelka, jejímž autorem je klasik moderní americké literatury Nathanael West, vlastně zůstala vedle několika motivů jen klíčová výchozí situace, na jejímž základě autoři rozehrávají ryze současný příběh po svém. Premiéra Utěšitele, kterou připravili sami autoři – režijně Martin Glaser a dramaturgicky Olga Šubrtová –, proběhla 14. ledna 2011. Titulním hrdinou inscenace stejně jako románu je ‘mediální pracovník’ odpovídající na dotazy a stesky zoufalých ‘recipientů’; v předloze se jedná o čtenáře novin, v Utěšiteli o rozhlasové posluchače. Zoufalství z bezmoci slov, která je nucen chrlit – ačkoli tak činí upřímně –, a touha vyřešit problémy všech, kdo mu či v něho věří, ho vyžene ven do noci na téměř ‘nepříčetnou’ záchrannou misi (která už v předloze také není). „Zajímal nás hrdina, který chce páchat dobro až na hranici sebezničení,“ říká Olga Šubrtová, „je to tragické a zároveň komické; situace, do kterých se dostává, jsou neskutečné, šílené, a přece představitelné“ (mezinami.cz).

[…]


[1] Martin Glaser, Olga Šubrtová: Utěšitel. Režie a scéna Martin Glaser, kostýmy Tomáš Kypta, dramaturgie Olga Šubrtová. Jihočeské divadlo, premiéra 14. ledna 2011. Text hry viz Disk 35 (březen 2011): 165–182.

[2] Text hry viz byl otištěn v Disku 15 (březen 2006): 169–187.