Emil František Burian byl renesanční postavou meziválečného divadla, a pokud se z Hilara literáta vyklubal režisér, měl Burian za sebou v roce 1934, kdy založil divadlo D, různých řemesel nebo umění více. Byl mu dán živý a prudký temperament syntetika všeho moderního, co přinášely evropské avantgardy, a proto role režiséra mu asi vyhovovala nejvíce, zvláště když jeho generace už tolik nevěřila na nějakou `substanci‘ člověka a měla daleko větší zájem o jeho `vztahy‘ či `vědomí souvislostí‘. Tvořilo se totiž v dobách „nesmyslu času“, z něhož se přirozeně hledala východiska. V roce 1935 vyšla v Lidových novinách úvaha Třikrát v divadle, kde autor psal o německém Pfeffermühle, Osvobozeném divadle V+W i divadle D, a co vztáhl k prvnímu (emigrantskému) divadlu, platilo v podstatě pro všechna: Boj proti nesmyslu času s vědomím, že dnešní doba není taková, jaká by měla být, že něco musí přijít, co by se podobalo tomu, nač čekáme. Tento nesmysl času je všechno, co nás obklopuje: hranice, hloupost lidská, zmatek mládí, lidská ješitnost, ale také válka, hlad, bída a diktatura. Jak tedy na to? (Viz Kočová 1955: 136)V zápasech s podobnými nesmysly to divadla většinou prohrávají, ale naštěstí se v kultuře a umění cení více manévry než prohrané bitvy, a tak za osm let předválečné a krátce i válečné intenzivní existence Déčko zapustilo kořeny dost hluboko a rozevřelo našemu divadlu kulturní a umělecké horizonty, které dnes už bereme jako samozřejmé. Což neznamená, že by zmizely všechny „nesmysly času“, dokonce naopak, mnohé z těch dnešních jsou si s těmi tehdejšími podobné jako vejce vejci.
Herec byl v Burianově divadle v novém postavení, které určovaly ideály avantgardy: divadlo je kolektivní organismus, v němž rozhodující roli hraje režijně-herecká spolupráce při uchování svébytnosti a tolerance obou tvůrčích podílů nebo rolí. Byla zde respektována skutečnost, že režisér přejímá mnohé z dřívějšího postavení dramatika a naopak že herec ztrácí mnohé ze své výlučnosti jediného pána jeviště, aniž by přestal být jediným jeho tvůrcem. V obou případech se tu tímto ideálem a jeho realizací u Buriana naráželo na dobové mechanismy a stereotypy, které ještě vládly v jiných divadlech, a tak není divu, že vyvolávaly celou řadu kritických reakcí, zvláště když i kritika podléhá často stejnému stereotypnímu myšlení nebo vyznává odlišnou ideologii divadla. Není proto divu, že se objevil hanlivý pojem `režisérismus‘, že mnohým nebyla po chuti Burianova divadelní komuna nebo že prý Burian nečiní rozdíl mezi hercem a rekvizitou apod. Vždy, dělá-li se něco nového a originálního, objevují se podobné hlasy a v něčem mohou mít i pravdu, protože při každém novém experimentu lze sklouznout dosti snadno i k omylům. Jejich kritici to mají totiž snadnější, protože jedou hotovým tunelem a na konci vidí světlo, zatímco Burian se svými herci jej hloubili jako krtci a spolehnout se mohli jen na svůj instinkt a vzájemnou spolupráci. […]
