(úryvek)
Cesta Karla Šiktance za osobitou básnickou řečí, za skutečným básnickým vzkazem a jazykem, jenž se postupně stal jedním z nejsvébytnějších v celé české poezii druhé poloviny dvacátého století i v letech následujících, byla dlouhá. Na jejím konci je však nesmírně působivý tvar a výraz, plný typické dramatičnosti, dělající z Šiktance autora snadno rozpoznatelného a z jeho textů uhrančivé básně-divadla, kterých se čtenář účastní se ztajeným dechem jako při dobře rozehraném divadelním kusu. Povšimněme si v této studii blíže Šiktancových sbírek z první poloviny šedesátých let, v nichž jeho básnický výraz prudce krystalizoval a formovaly se v něm ty nejdůležitější a nejtypičtější rysy.[1]
Na počátku šedesátých let má Karel Šiktanc za sebou první velký básnický čin v Heinovských nocích (1960) a následné přešlápnutí na místě v Patetické (1961). Obě skladby jsou zobrazením konkrétních, známých a významných historických událostí, v obou jsou zpřítomňovány ty všeobecné, ‘velké’ dějiny. Snad i v duchu autorova naturelu, v němž smysl pro kontrast, zaujatost protipóly, jejich svárem, prostupováním a doplňováním tvoří základní rysy, jeví se pak následující sbírka Nebožka smrt (1963) jako logický posun. Do centra básnického příběhu se totiž naopak dostávají dějiny ‘malé’, neznámé epizody neznámých lidí v neznámém, jakoby ztraceném místě světa. Neumenšuje se ovšem naléhavost poslání a skrytého apelu, které jsou v těchto epizodách obsaženy.
Básník je nadále přitahován delšími veršovými útvary (sbírku tvoří pět skladeb a jedna relativně kratší báseň), z nichž každý obsahuje určitý příběh. Pomineme-li prozaický text, vkládaný mezi básně v následující sbírce Artéská studna (1964), a potom sbírku básní v próze Mariášky (1970), je to naposledy, co u Šiktance najdeme skladbu jako relativně přímočaře líčenou příběhovou epizodu, v níž se děj ‘čitelně’ sune kupředu až k závěrečné pointě, rozrušován maximálně různými refrény či vnitřními monology, zřetelně (i graficky) odlišenými od zbytku textu. V Nebožce smrti jde tedy ještě především o básnický popis vnějších událostí; tyto události jsou pak subjektivizovány právě oněmi vnitřními monology aktérů, určitým hodnotícím postojem a především originálním a uhrančivým básnickým jazykem, v němž autor vypravuje. Jen někde, zejména v první a patrně i nejsilnější skladbě sbírky, nazvané Čtyři dny v týdnu, která předznamenává následující autorovu tvorbu, se autorův důraz počíná přesouvat z příběhu vnějšího na příběh vnitřní – na příběh subjektivního nitra, s jeho žhavou pamětí, v níž ožívají vzpomínky na osudy jiných lidí a střetají se s vlastními citovými sváry a vzepětími.
Neznámé, zdánlivě nicotné počínání neznámých, zdánlivě zapomenutých, obyčejných lidí, uvedli jsme na počátku. Skladba Neděle třetí třídy je fiktivním příběhem vzniku fotbalové jedenáctky v maličké osadě Na Milosti; následná smrt jednoho z hráčů při havárii na motorce ochromí zbytek mužstva, který se ovšem v závěru vzchopí k odhodlání zahrát i v deseti. Báseň osmi vychází ze skutečné události a zachycuje vypětí polárníků, připravujících v Antarktidě základy pro budoucí středisko, a jejich tragický skon uprostřed uragánu. Vlastním dějem alegorické Silvestrovské noci je úsilí člověka, který se snaží varovat zbytek blíže neurčeného městečka před nečekanou, blížící se povodní a naráží všude jen na hluché rozjařené veselí; postaví se tedy divoké vodě pouze s hrstkou dalších a při stavbě provizorní hráze sám přijde o život. Všude tady nalézáme vpravdě dramatický půdorys: tehdejší typické Šiktancovo zaujetí pro lidské vzepětí, pro jakýsi ‘lidský výkon’ uprostřed zdánlivé marnosti, který vzdor své tragice nese v sobě zvláštní hodnotu právě tím, že byl podán. V jistém slova smyslu je pak možno jej vnímat i jako popření definitivního zmaru – hodnota neutuchající vůle, odvahy i oběti se prostě neztrácí a je schopna dál povznášet. Nebožkou se potom může stát sama smrt, náhle přesažená oním vzdorovitým významem lidského snažení.
[…][1] Text je součástí připravované monografie.
