[úryvek] […] Důraz na významový smysl inscenace ovšem předpokládá zcela nový přístup k operní dramaturgii. Není to jen vyvážený výběr titulů z různých slohových období, skladatelů, stylů apod., i když i v tomto smyslu je obecně repertoár německých a rakouských operních domů podstatně širší nežli repertoár našich divadel. Hrají se vcelku běžně autoři 20. století, včetně Janáčka, díla současných skladatelů, ale také díla předmozartovská. Prioritní je však dramaturgická otázka postavená nikoli hudebně, ale divadelně: co a jakým způsobem sdělit právě teď a právě tady. Ono ‘sdělení’ přitom nemusí mít podobu jenom filozofické úvahy či politického apelu, i když ani takové inscenace nechybí, ale třeba estetického názoru, nového výkladu známého příběhu z pozic dnešního životního pocitu a zkušeností.
Obecně dochází v operním divadle ke sbližování a prolínání dříve (u nás stále) protikladných (skutečně i jen zdánlivě) tendencí. Nejpatrnější je sbližování zásad a postupů modernistických a postmodernistických, což opernímu divadlu dodalo prostředky a impulsy k dříve netušeným sondám do partitur, k inscenacím s významovými přesahy, analogiemi, kontexty, konotacemi. Nic lepšího si nelze přát. Jestliže u nás opernímu divadlu vládnou speciálně školení odborníci, a všichni ostatní, kteří přijdou s odlišnou vizí operního divadla, bývají šmahem odsouzeni jako odborně nezpůsobilí, ve světovém operním divadle pracuje široká škála osobností odborným původem či stylovým zaměřením velmi různých. A také se ani speciálně školení režiséři neuzavírají jen do realizace spekulativně poznaného autorského záměru skladatele, naopak jsou poučeni v současném ne-operním divadle a bývá běžné, že také oni často překračují hranice operního divadla a působí třeba v činohře (to pro naše operní specialisty nepřipadá v úvahu).
Na rozdíl od obecné operní stylizace prezentuje většina zkoumaných inscenací velmi konkrétní a věcné vytváření jevištní reality, a to i metodami v různé míře popisnými (řekněme realistickými), ovšem cíleně použitými v každém konkrétním případě. Jinak řečeno, nezbytná stylizace operní inscenace se tvoří smyslově velmi konkrétním způsobem. Zvláště to platí o operním herectví, pěvci musí být schopni vnějšími i vnitřními prostředky stavět postavu do přesně definovaných situací, a neobejdou se proto bez dokonalého zvládnutí svých psychofyzických možností. Operní pěvci, kteří jen ladnými gesty obecně naznačují své postavy, se vyskytují už jen na našich a podobně zaostalých jevištích. A pak v reprezentativních operních domech typu vídeňské Státní opery nebo Metropolitní opery v New Yorku, které v tradičních inscenacích pěstují kult mediálně známých pěveckých hvězd. Není náhodou, že ve sledovaných inscenacích najdeme sice renomované pěvce, ale žádnou top star. Ty se svým obdivovatelům prostě ukazují jinde. V našem operním divadle nenajdeme ani hvězdy, ani skutečné herce (až na výjimky), ani na dnešní úrovni jevištní hudbou vyprávěné příběhy.
[…]
