(úryvek)
[…] Sezonou 2007/2008 skončilo Berndu Wilmsovi sedmileté období ve funkci intendanta berlínského Deutsches Theater. Tento prostý fakt s sebou nese ve skutečnosti mnoho dalších věcí. Za prvé je nutno říci, že posledních několik let Wilmsova působení patřilo k vrcholným obdobím tohoto divadla. Pouhý výčet úspěchů, který jako kdyby gradoval s blížícím se koncem této intendantury, je výmluvný. Divadlo získalo několik ocenění vyhlašovaných každoročně časopisem Theater heute jak pro své inscenace, tak pro členy a členky svého souboru. Úspěchy slavilo DT také při svém hostování po Evropě, Spojených státech amerických, Jižní Americe a Japonsku.Kromě vyjmenovaných vyznamenání získal za svého Vojnického divadelní cenu Faust Ulrich Matthes, který patří také mezi ty členy souboru, kteří obdrželi za své herecké výkony v DT nejprestižnější hereckou cenu Gertrud‑Eysoldt‑Ring – vedle něj to byli ještě Nina Hoss a Ernst Stötzner.
Tento okamžik se tedy stává také příležitostí k bilancování. DT si v rámci své vlastní knižní edice DT Blättern vydalo jakýsi dvoudílný přehled – první část tvoří kronika, která faktograficky sezonu po sezoně mapuje průběh sedmiletého období od nástupu Wilmse v roce 2001. Druhá část doplňuje kroniku bohatým výběrem (kvalitních divadelních!) fotografií z inscenací DT. Je to velmi skromný a přitom hodnotný pokus zachytit stopu, kterou DT za sebou tímto obdobím zanechalo. Vedle toho vydavatelství Henschel ve spolupráci s divadelním kritikem Reinerem Rothem vydává titul věnovaný Nině Hoss (březen 2009), následně vychází v nakladatelství Theater der Zeit knižní rozhovor s Ulrichem Matthesem (duben 2009).
Wilmsova intendantura vrcholí nejen takto navenek, ale i uvnitř. Zmíněná inscenace Strýčka Váni je výsledkem dlouholeté spolupráce herce Ulricha Matthese s vynikajícím režisérem Jürgenem Goschem. Podobně se DT stalo místem, které umožnilo kontinuální práci režiséra Dimitera Gotscheffa s ‘jeho’ herci Wolframem Kochem a Samuelem Finzem, která vrcholí především v Aischylových Peršanech. Nina Hoss pak podobnou spolupráci mohla zažít dvakrát. Jednak se svou režisérkou Barbarou Frey, kterou zúročila oceňovaná Medea, jednak se Hoss po intenzivní filmové spolupráci s Christianem Petzoldem setkala s tímto režisérem také v divadle při Petzoldově divadelním debutu, jímž bylo nastudování Schnitzlerovy Osamělé cesty (Der einsame Weg).
Úspěch u kritiky by samozřejmě tvůrce netěšil, kdyby ho neprovázel úspěch divácký. Vysoká návštěvnost se však netýká jen komediálních titulů, jako je například Lessingova Mína z Barnhelmu s Ninou Hoss jako Franciskou (Míninou komornou) a Ulrichem Matthesem jako Tellheimem, ale především titulů, které by většina divadel v Česku, Prahu nevyjímaje (!), označila jako riskantní nebo přinejmenším obtížně prodejné. Lessing plní tedy divadlo stejně jako Aischylos se svou Oresteiou a Peršany, oba díly Goethova Fausta, Schnitzler nebo Hauptmann. Na Goschovy inscenace Racka a Strýčka Váni lze jen s velkými obtížemi sehnat lístek už několik dní po zahájení měsíčního předprodeje. Tyto skutečnosti pak dokresluje pravidelná, několik metrů dlouhá fronta u večerní pokladny.
Přestože se o DT mluví jako o výrazném fenoménu, těžko by se hledala jednotící poetika tohoto divadla. Těžko by se dal také definovat nějaký program, který by na první pohled vybočoval ze zaměření řady jiných úspěšných německých divadel. Na první pohled DT realizuje cosi jako vyvážený repertoár, díky svým třem scénám pokryje celou škálu od klasiky po současnou hru. Často se mluví o dramaturgické otevřenosti a rozmanitosti výběru her. Ale to samo o sobě úspěch zaručit zřejmě nemůže.
Berndu Wilmsovi se v DT evidentně podařilo vytvořit podmínky pro to, aby veškeré soustředění platilo procesu zkoušení a nalézání tvaru, tak jak si to vyžaduje aktuální téma, a to prostřednictvím divadla založeného na těsné spolupráci režisérů se zvolenými herci. Není zřejmě náhoda, že pokud jde o ceny, které DT získalo, panuje rovnováha mezi těmi, které jsou určeny inscenacím, tedy řekněme spíše inscenačnímu týmu, a těmi, které byly uděleny samotným hereckým výkonům. Inscenace DT se vyznačují jak výrazným, jasným režijním uchopením tématu, tak svobodným hereckým projevem. Přestože DT má ve svém souboru skutečné hvězdy (Nina Hoss, Ulrich Matthes a další), není to divadlo hereckých hvězd, na které by se chodilo bez ohledu na to, v čem a jak hrají. Stejně tak to není divadlo, které bychom mohli klasifikovat podle rukopisu toho či onoho režiséra; přesto DT soustřeďuje nejvýraznější osobnosti současné německé scény.
Bernd Wilms vytvořil během několika prvních sezon prostor pro čtveřici režisérů (resp. jednu režisérku a tři režiséry: Barbaru Frey, Michaela Thalheimera, Jürgena Gosche a Dimitera Gotscheffa), kteří v DT zdomácněli a mohli kontinuálně pracovat s hereckým souborem, podle potřeby postupně doplňovaným. A lze říci, že tímto způsobem Wilms naplnil to, co řekl na tiskové konferenci při svém nástupu do funkce: že podle něho „divadlo je definováno lidmi, kteří je dělají“. Úspěch DT se nezakládal na auře osobností, ale na jejich práci, která byla bedlivě sledována diváky.
[…]
