(úryvek)
[…]Letošní Tosca (režie Philips Himmelmann) ohromuje technickou dokonalostí, pohybem obrovských dekoračních prvků či dekorace jako celku (výprava Johennes Leiacker, kostýmy Horte Jara). Není náhodou, že se nový titul připravuje na dva roky. Stavba dekorace probíhá od zimních měsíců a stojí v přepočtu desítky milionů korun. Hned na začátku inscenace Tosky se z vody mezi jevištěm a hledištěm vynořuje mohutná kovová konstrukce kříže, aby se do něho vzápětí opět ponořila. Divák v té chvíli však přemýšlí spíš nad váhou dekoračního prvku a silou hydrauliky než nad symbolem lásky a oběti.
Dekoraci dominuje obrovská oční duhovka, která se stala jedním z marketingových znaků letošní letní divadelní nabídky v Evropě. Duhovka o průměru asi osmi metrů se vysouvá z obrovské konstrukce stěny cca 20 m vysoké a 40 m široké. Stává se projekčním plátnem pro živě zprostředkovaný obraz zpívající Tosky a po vysunutí do prostoru k divákům a sklopení do vodorovné roviny se promění v Cavaradossiho vězení, ze kterého tělo popraveného hrdiny z mnohametrové výšky padá do vody jezera. Právě na tom je možné demonstrovat nebezpečí, které přináší snaha o technickou velkolepost, dostane-li se do kontrastu s intimním či emotivně vypjatým okamžikem. Situace popravy Cavaradossiho (pomineme-li způsob, který je už ohraný a rušivý – popravčí četa to provede pomocí samopalů) je extrémní. Krásná hudba podporuje naši spoluúčast, umocňuje ji stejně jako zpěv. Když se ozve střelba ze samopalů a hrdina klouže ke kraji duhovky, která se stále více naklání, začne být divák zvědavý, kdy se naklánění zastaví, aby se zpěvák (teď už ne postava) nedostal ke kraji a nehrozil mu nebezpečný pád. Ale pohyb pokračuje a tělo padá. V této chvíli mě už nezajímá dramatická situace, ale reálné technické řešení: Je to zpěvák, nebo kaskadér? Neuhodí se o pylon? Neutopí se? Voda se zavře, děj pokračuje a já stále pozoruji vodní hladinu. Zaplať Bůh, vynořil se… kam plave… á, mají tam tunel, nevšiml jsem si… a zatím na jevišti se odehrává nová situace…
[…]
