Prestižní kontrapunkt festivalu v Avignonu
Divadelní rok se ve Francii tradičně odehrává v rytmu dvou událostí zásadního významu: tou první je Avignonský festival (Festival d’Avignon), který se koná každý červenec ve slavném městě papežů a je jak tečkou za uplynulou sezónou, tak jakýmsi příslibem věcí příštích; tou druhou je pak Podzimní festival (Festival d’Automne), jenž se odehrává na několika místech Paříže a jejího předměstí po dobu téměř čtyř měsíců, vždy od začátku září do konce prosince, a spíš než zahájením nové sezóny je její úvodní částí, ne‑li doslova první polovinou. Renomé prvního z nich, který letos uzavřel svou 61. sezónu, netřeba připomínat ani komentovat; důležitost a dopad toho druhého na francouzský kulturní a především divadelní život však nejsou o nic menší.
Podzimní festival se od Avignonského neliší pouze místem konání a dobou trvání. Festival v Avignonu tradičně těží ze své pověsti a popularity (desítky tisíc návštěvníků se velkou měrou podílejí na podpoře turistického průmyslu jižní Francie); Podzimní festival naopak sází spíš na kvalitu a je určený elitě pařížských milovníků umění. Další rozdíl spočívá v nestejných ambicích těchto dvou událostí: zatímco Avignonský festival se soustředí převážně na divadlo, ten Podzimní se věnuje veškerému současnému umění a do svého programu zahrnuje nejen divadelní, taneční a operní inscenace, ale i filmy, koncerty, výstavy, setkání, přednášky atd. Založil jej roku 1972 Michel Guy, dnes již legendární postava francouzského kulturního života (ke konci 70. let též ministr kultury),[1] s přáním „navrátit Paříži její postavení mezinárodního místa tvorby“ a s heslem, že „státní hranice nesmí v žádném případě být hranicemi kulturními“. Zároveň festivalu vytyčil čtyři základní mise: „1) přinášet do Francie největší umělecké počiny ze zbytku světa; 2) zadávat umělcům díla na objednávku a podílet se na produkcích velkých francouzských, evropských a severoamerických institucí; 3) uvádět a podporovat experimentální tvorbu; 4) vypovídat o ne‑západních kulturách, potlačit etnocentrismus v jakékoli jeho formě a zbavit se přesvědčení, že Západ je středem světa“.[2] Tím tedy od samého začátku postavil do středu svého počínání zájem o tvorbu jiných zemí. Každý ročník je věnován jedné mimoevropské kultuře: letos byla značná část programu vyhrazena pro umění Středního východu, příští ročník se chce soustředit především na Japonsko. Abych ale nehledala mezi oběma festivaly pouze rozdíly a nekreslila věci černobílejší, než ve skutečnosti jsou, je samozřejmě třeba doplnit, že mezi těmito událostmi existuje celá řada paralel. Nejviditelnější jsou právě v programech obou festivalů, které neváhají zvát stejné umělce: letos byl například argentinsko‑španělský divadelník Rodrigo García přítomný při obou příležitostech. A konečně, i festival v Avignonu jaksi zoficializoval svůj zájem o nefrancouzskou kulturu. Jeho současní ředitelé, Vincent Baudriller a Hortense Archambault, ustanovili pro každý ročník funkci ‘přizvaných’ uměleckých ředitelů, které hledají především v nefrancouzských kulturních prostředích.[3]
Mandát současného ředitele Podzimního festivalu Alaina Crombecqua trvá od roku 1990, kdy zemřel jeho zakladatel a dlouholetý ředitel Michel Guy. Crombecque však v čele tohoto organismu už jednou v minulosti stál, v letech 1974 až 1977 – období ministerského působení Michela Guy. Mimoto byl také ke konci osmdesátých let ředitelem Avignonského festivalu, což samo o sobě dostatečně vypovídá o blízkosti obou organismů.[4]
Letošní, v dějinách Podzimního festivalu už 36. ročník, se setkal s otevřeným úspěchem: celkem divákům nabídl na padesát kulturních akcí všeho druhu (z toho přes třicet divadelních a tanečních inscenací), na kterých se podílelo přibližně tisíc umělců a jež se konaly ve třiceti různých prostorách. Celková zaznamenaná návštěvnost se letos vyšplhala na úctyhodných 102 000 diváků. Kromě již zmiňovaných uměleckých osobností Středního východu byla zastoupena kultura německého jazyka (za divadlo jmenujme Christopha Marthalera nebo Anne Tismerovou, programu výtvarných umění pak vévodil Anselm Kiefer, který po své velké loňské výstavě v Grand Palais přesídlil tentokrát do Louvru),[5] vlámské soubory (Tg STAN či Dood Paard), kultura hispánská (Rodrigo García, Enrique Diaz nebo Ricardo Bartís), anglosaská (Merce Cunningham, Meg Stuart) a přirozeně francouzská (Claude Régy, Julie Brochen, Mathilde Monnier či Alain Buffard). Tento výčet není v žádném případě vyčerpávající, mimo jiné také z toho důvodu, že některé osobnosti se zeměpisně těžko zařazují – mám na mysli například Luca Bondyho, který je neopominutelnou osobností evropské divadelní scény.
Alain Crombecque dal letošnímu ročníku do vínku zájem o „uměleckou tvorbu, do níž se nutkavě vkrádá Historie“.[6] Pojem a tematika dějin se skutečně linou celým programem jako Ariadnina nit a způsobem stejně paradoxním jako neočekávaným se také skloňují ve třech (z mého pohledu) nejdůležitějších inscenacích, které mohl 36. ročník Podzimního festivalu nabídnout: jedná se o Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa v režii Christopha Marthalera, o inscenaci A můj popel hoďte na Mickeyho Španěla argentinského původu Rodriga Garcíi a o nové setkání režiséra Luca Bondyho s Marivauxem, jež dalo vzniknout inscenaci Druhé překvapení lásky.[7] […]
[1] Michel Guy vedl ministerstvo kultury v letech 1974 až 1977, za úřadování prezidenta Valéry Giscard d’Estainga. Mluví se o něm jako o „jediném pravicovém ministrovi, za kterým stála veškerá umělecká a intelektuální levice“ (Guy Scarpetta, Le Festival d’Automne de Michel Guy, Paříž, Éditions du Regard, 1992, str. 37).
[2] Michel Guy, „Dix ans et la suite“, in Jean‑Pierre Léonardini, Festival d’Automne à Paris, Paříž, Temps Actuels, 1982, str. 14.
[3] V roce 2004 jím byl německý režisér Thomas Ostermeier, o rok později vlámský performer Jan Fabre, v roce 2006 jugoslávsko‑maďarský choreograf Josef Nadj a teprve letos se dostalo na čistokrevného Francouze, Frédérica Fisbacha. Příští rok poputuje tato pocta do Itálie, do rukou Romea Castellucciho, který se o ni podělí s francouzskou herečkou Valérie Dréville.
[4] Oba festivaly spojuje ještě jiná věc – a ve Francii opravdu nevídaná: délka mandátů jejich ředitelů. V čele Podzimního festivalu stáli během třiceti šesti let existence jenom dva ředitelé (Michel Guy a Alain Crombecque); ve vedení Avignonského festivalu se jich za šedesát jedna let vystřídalo pouze šest: Jean Vilar, Paul Puaux, Bernard Faivre d’Arcier, Alain Crombecque a nyní tandem Vincent Baudriller a Hortense Archambault.
[5] Poznámka redakce: O zmiňované výstavě Sternenfall/Chute d’étoiles v Grand Palais jsme psali v 21. čísle Disku ze září 2007 v článku „Pařížské scénologické inspirace“. Anselm Kiefer, jehož tvorba má ve svém směřování ke gesamtkunstwerku svého druhu výrazné scénické, ba scénografické rysy, byl vyzván, aby jako první současný umělec po 50 letech od chvíle, kdy se takové nabídky dostalo Braquovi, přispěl k výzdobě Louvru, konkrétně schodiště na křižovatce sbírek egyptského a orientálního umění. V nice 10 m vysoké a 4 m široké je tedy po odhalení 25. října k vidění monumentální dílo nazvané Athanor, tj. výrazem pro alchymistickou pec, který představuje ležícího nahého muže spojeného jakousi pupeční šňůrou s hvězdnou oblohou‑kosmem (příznačné Kieferovo téma), zatímco v nikách po stranách jsou umístěny Kieferovy plastiky Danaé a Hortus conclusus (tj. „uzavřená zahrada“, což je středověký pojem spojený s mariánským kultem), v nichž se rovněž uplatňují příznačné Kieferovy motivy, v tomto případě černé slunečnice a knihy, tentokrát posypané spadlými zlatými zrnky; viz obrázky převzaté z knihy Anselm Kiefer au Louvre, Musée Louvre édition / Editions de Regard, Paris, 2007 (Crédit photographique Musée du Louvre / Antoine Mongodin).
[6] Alain Crombecque, „Editorial“ katalogu 36. ročníku Podzimního festivalu, str. 3.
[7] Bude se hrát i na letošních Wiener Festwochen, jichž je Luc Bondy intendantem.
