I.
Co je to herectví a o jeho přednostech
O přednostech herectví je zbytečné dlouze rozkládat, vždyť se mu dostává nejvyšší chvály nejen od zkušených odborníků, ale i na základě přirozeného úsudku a obecné zkušenosti. Jestliže ho tolik velebí řečníci, kteří se – ať už vystupovali dříve na řečništích nebo nyní na kazatelnách – vystavují pohledům diváků jen polovinou těla, co potom soudit o herectví provozovaném v divadlech, které spočívá nejen v modulaci hlasu a správném ovládání jedné nebo druhé části těla, ale týká se jednotlivých údů i celého těla? Bez obav prohlašuji, že toto herectví má téměř zázračnou sílu pohnout lidským duchem, takže choragus,[1] který v tomto oboru vyniká a dokáže v něm náležitě vzdělávat jiné, ho může řídit podle libosti.
Abych se však nepouštěl do bezbřehých výkladů, omezím se na popis vlastností herectví. Hereckým uměním myslím vhodné ohýbání těla i hlasu, schopné vyvolat city. Herectví tedy zahrnuje ovládání těla, jeho pohybů a pozic, stejně jako proměny hlasu a řídí se při tom zákony umění i přírody tak, aby přineslo divákům potěšení a tím je účinněji pohnulo k citu.
II.
Je k herectví zapotřebí umění, nebo stačí pouhá přirozenost?
K dokonalému herectví je nutná nejen vrozená obratnost, ale také zvládnutí techniky. V této věci se mnou možná někteří nebudou souhlasit. Věří totiž, že stačí jen přirozenost a tvrdí, že herectví musí být přirozené. Proto prý buď žádná pravidla umění neexistují, nebo je lidé zbytečně vymýšlejí nebo jsou aspoň nadbytečná a neužitečná.
Věřím však, že jestliže to dobře rozváží, budou souhlasit s tím, co tvrdím. Podívejme se na počátek a konec všech umění. Zrodila se slabá, neohrabaná a nedokonalá, až je odborníci na základě dlouhého pozorování konečně přetvořili do podoby pravidel a předpisů, kterými se mají řídit začátečníci, aby došli jistěji a bez omylů k svému cíli. Vidíme to u mechanických i svobodných umění. U obou pozorujeme něco z přirozeného světla vrozeného lidskému duchu, které je sice nejprve slabé a nehotové, jestliže se mu však věnuje potřebná péče, dlouhým užíváním se opracuje k jisté dokonalosti. Tak nejprve někteří lidé pracovali s kladivem, pilou a dlátem, ale nešikovně, až opakovanými pokusy vzniklo truhlářství a pak architektura. To samé platí o malířství, sochařství a ostatních uměních vyžadujících ruční práci.
Stejnou věc můžeme říci o vědách, které se tvoří v mysli. Také jejich první jiskry zažehla příroda, ale byly ještě neohrabané, dokud konečně díky úsilí odborníků nezískaly dokonalou metodu a podobu hotové vědy. Shledáváme dokonce, že každá lidská hlava je obdařena jistou vrozenou jiskrou teologie, práva, dialektiky a rétoriky, takže i lidé v těchto vědách nezkušení umí mluvit o jejich předmětech, třebaže nedokonale. Tak bude žebrák výmluvně řečnit o své bídě, aby dostal almužnu. Tak sedláci brání své právo a i kdyby neznali psaný text zákonů, hájí se v jejich duchu argumenty, které dává nevzdělancům příroda. A tak si odvodí jeden fakt z druhého a vyvodí závěry podle svých schopností. Jejich cit pro právo je darem přírody, jeho nedokonalost musíme přičíst nedostatku umění.
Přistupme nyní k hereckému umění. Obecná zkušenost potvrzuje, že člověku jsou od přírody vrozené některé pohyby rukou a jiných částí těla, pohyby, jimiž člověk oživuje svou řeč a propůjčuje jí tak větší sílu, než jakou působí pouhé vyslovování slov. Tato síla je však ještě hrubá a neohrabaná. Je proto třeba ji zjemnit a zušlechtit uměním, aby jistěji dosáhla svého cíle. Ve vědách nebo v manuálních činnostech se vrozená schopnost zdokonaluje uměním a stejně tak je tomu i v herectví, které není ničím jiným než napodobováním mravů, a sice mravů těch postav, které choragus hrou zpřítomní a předvede na jevišti. Samotná příroda však nemůže tento úkol zcela dokonale zastávat. Je proto potřeba úsilí a mnohého rozvažování, nejprve jak si v duchu představit jednání druhého a potom jak ho promyšleným přizpůsobením vlastního těla i hlasu napodobit, v čemž právě spočívá vlastní umělecký výkon.
V tomto postupu se hraní shoduje s psaním hry, kterou si básník vymyslí a zpracuje pro předvedení na jevišti. Básník totiž ve hře díky vhodnému promyšlení a rozvržení částí spojuje pěkně rozmanitě peripetie děje neboli vývoj různých událostí a příhod, které považoval za nezbytné pro důkladné vyjádření vlastností obsahu i postav. Herec pak svým uměním ty samé osoby, které vystupují v průběhu hry, představuje na jevišti v jejich mravech a jednání. Není nikdo, kdo by nevěděl, kolik umění tento úkol vyžaduje a jak je obtížný. Postavy v dramatu totiž vůbec nejsou totožné s těmi, které kdysi tvořily historii. Např. Senekova Medea nebyla ve skutečnosti onou dcerou Aieta, krále Kolchidy, ale jen jednou z jejích napodobitelek, která předváděla na jevišti to, co druhá skutečně vykonala. A básník přizpůsobil slova a skutky této vymyšlené Medey; nevložil jí do úst to, co opravdu řekla, když zabíjela syny, ale co by měla říci v návalu zuřivé pomstychtivosti. Vystavět takové drama, v němž se po vzoru přírody střídají příčiny a z nich vyplývající následky, je ovšem podle všeobecného úsudku považováno za neobyčejné dílo umění, kterému se v potu tváře usilovně učí nebo se v něm procvičují mladíci i muži. To, co dělá básník při psaní dramatu, totiž přizpůsobením slov pocitům postav napodobuje přírodu, to samé potom vykonává herec – aby napodobil tu samou přírodu, řídí celé své tělo a jeho prostřednictvím předvádí pocity postav na jevišti, což se musí pokládat za stejně skvělé dílo umění.
Z výše uvedeného je podle mého názoru jasně zřejmé, že herectví je navýsost umělecká záležitost, protože spočívá v napodobování, kterého nelze bez umění dokonale dosáhnout. Postava je totiž, jak soudí Julius Caesar Scaliger ve 13. kapitole 1. knihy své „Poetiky,“[2]oduševnělá, vymyšlená věc, vystupující na jevišti, napodobitelka opravdové postavy. Vykládal jsem o tom tak rozsáhle proto, aby, pokud snad budou během tohoto pojednání uvedena nějaká pravidla umění, která nejsou všeobecně známá, nebyla proto okamžitě zavržena jako vymyšlená, pomatená, přepjatá nebo málo v souladu s přírodou, když byla přece vypracována uměním k větší eleganci a souladu. Ve vší skromnosti tvrdím, že v tomto ohledu mi čtenář může bez obav důvěřovat. Považuji totiž za ověřené dlouhou zkušeností, že herci vyškolení v zásadách, které zde vysvětlím, docházeli u diváků vždy chvály. Po tomto základním úvodu přikročím k výkladu vlastních zásad herectví.
[…]
[1] Poznámka překladatelky: Jak již bylo řečeno v úvodní studii, slovo choragus označovalo toho, kdo měl na starosti nastudování hry se vším, co k tomu patří včetně zajištění kostýmů, dekorací aj., navíc byl obvykle také autorem hry [viz italský výraz corago užívaný ve stejném významu v akademickém a dvorském divadle už v 16. století, a jeho vazbu na označení chorégos užívané ve starořeckém divadle pro toho, kdo najímal, oblékal i (případně) secvičoval chór – pozn. red.]. Protože výraz režisér všechny tyto činnosti nevystihuje a navíc působí anachronicky, rozhodli jsme se ponechat v textu původní termín choragus.
[2] Poznámka překladatelky: Julius Caesar Scaliger byl autorem velice populární poetiky Poetices libri septem, která poprvé vyšla r. 1561.
