(úryvek)
Část první
Obraz 1 (Prolog)
Na počátku druhé poloviny osmdesátých let.
Na posteli leží Gába, statnej pětašedesátník, prošedivělé vlasy, do půl těla svlečenej. Je noc. Obličej má nasvícený rudou hvězdou, která svítí odněkud naproti oknem na počest nějakého nejasného úspěchu. Vedle něho leží na půl odkopaná Saša. V pravé půlce jeviště visí za popruhy padáku v parašutistické anglické kombinéze z kopule ateliéru tentýž Gába, ale o 45 let mladší, a tiše se chechtá. Gába starší, na posteli, si zapálí rutinně cigaretu, rozkašle se, a tak ji zase típne. Gába mladší, na padáku, se zasměje silněji. Odněkud se ozve pár taktů muziky, která jako by spojovala poctivý dixilend třicátých let s elektronickou hudbou našich časů.
Gába st. No, no, no! Moc se nevyšklebuj! Kouřit jsi začal ty, ještě před ztrátou ideálů. Pamatuješ u starý karantény za pardubickým letištěm? Jak jsme vykradli v Chrudimi trafiku. A to nám bylo rovnejch patnáct, kamaráde.
Gába ml. (mlčí, a máme pocit, že se ani nikdy nesmál)
Saša (vztekle v polospánku) Drž zobák, kreténe, aspoň v noci, a zhasni. Spát jsme šli vo půl třetí!
Gába st. (jí odkryje zadek) Prdel máš holka hezčí než duši, a z toho bychom měli vycházet.
Saša (se napůl probere) Kolik je vůbec hodin (sáhne po cigaretě), že svítíš?!
Gába st. Já svítím? Naproti rozsvítili rudou hvězdu, jakoby vyhráli nad Amerikou válku!
Saša (zapaluje si) Tak jim ji zhasni. Ty přeci můžeš všechno, když chceš, Gábíku.
Gába st. Jenomže já nechci! Teda už nechci! Zestárnul jsem a trucuju.
Saša Starej’s byl, co tě znám a to už je hezká řádka roků. (Spustí nohy z postele) To jsme toho ale museli včera zase vypít, že už se mi chce znova čůrat. (Vstane, udělá nahá pár kroků, pak se vrátí, vezme si župan, přehodí přes ramena a prohodí) Už mi není sedmnáct, už je mi jednou tolik, takže tady nemůžu poskakovat nahá jako symbol nevinnosti. (Saša odchází do koupelny přesně ve směru visícího parašutisty, který se zasměje a roztáhne nohy, aby mu v rozkroku mohla Saša projít)
Gába ml. Prosím, madame!
Saša pod ním prochází, a my všichni vidíme, že ona sama Gábu mladšího, visícího, ani nevidí ani neslyší. Za scénou se ozve otvírání dveří. Dáma blije. Pak světlo a zaklení.
Saša (kleje) Hergot, proč to do sebe lejem, když to pak zase ze sebe vylejváme?
Gába st. (ke Gábovi mladšímu) Teda kus ženský to je, Gábo, to zas nám voboum nemůžeš vyčítat, že jsme s ní tak dlouho vydrželi a že by to byla procházka po louce zelený, tak to teda nebyla.
Gába ml. No jóóó, ale stejně…
Gába st. (ho přeruší) Mlč! Vím, co chceš říct: „Jiřinka to nejni.“ (Pokračuje) No, nejni, a co má bejt! (Gába se divoce utrhne na sebe samého) Jak to mohlo dopadnout? Vždyť ta na nás milovala to, co jsme jí o sobě sami nakecali. Dyť ta si do dneška myslí, že ji vo panenství připravil zamilovanej student vysokého učení technického, a ne lump, co vykrádal chaty v Polabí, a když se to provalilo, tak ho chudák máma šoupla k sestře do Prahy, než se na to v malým městě zapomene. Dyť i jméno jsme jí tenkrát řekli falešný a vraceli jsme se každej den do desíti na neexistující kolej, protože jsme se Jiřince styděli říct, že bydlíme na Židovskejch pecích v papírovým baráku u tetky, která si sem tam vodila domů slušný pány, aby nemusela dělat regulérní kurvu.
Gába ml. (u stropu zanotuje) Lásko, bože, lásko, kde ťa luďa béérúúú, na horách nerosteš, v poli ťa něsejúúú…
Gába st. No, dobře, tak jsme ji milovali, ať je po tvým… ale potom se nám to už nikdy nestalo!
Gába ml. Jen nekecej…
Gába st. … no tak stalo, ale stejně to už bylo vždycky něco jinýho.
Gába ml. (si u stropu dlouze vzdychne) … Jo, jo.
Gába st. Jenom žádnej sentiment, Gibone, nezapomeň, že byla jenom o rok mladší než my a dneska to je rozkydlá baba, která chová přesluhujícího psa a vytlouká od pondělka do pátku ordinace nejrůznějších doktorů, aby si vůbec měla s kým popovídat. A to přeci nejni náš styl, Gábo, my přeci musíme…
Gába ml. … umřít v botách, Gábo!!
Za scénou se ozve zvuk splachovače a na půl spící Saša se vrací.
Saša (vejde) Tak jsem v tý koupelně skoro znova usnula. (Hlavou narazí do mohutných bot visícího parašutisty.) Teda, Gábo, ty seš vážně nějakej vadnej (vztekle), cos to tady zase nechal viset za vobludu! (Práskne sebou do postele, ale hned nato vyletí a vztekle zaječí) Proč všichni vostatní lidi bydlej v bytech, v domech, ve vilách, v hausbótech, v hotelích nebo na jachtách, jenom my dva musíme bydlet v ateliéru potrhlýho fotografa.
Gába st. (chce si zapálit znova cigaretu, ale vzdá to a začne žvejkat nezapálenou sirku) Nemusíme! …ale já se stěhovat nebudu!
Saša (se posadí na posteli s kozama venku a jako způsobná holčička drze odpoví) Promiň, dědo!
Gába st. (plive kousky rozkousaných sirek kolem sebe) … a napadlo tě vůbec někdy, kde já na to všechno beru. Už ti někdy došlo, kolik utrácíme? Sedumkrát’s byla v Americe, bylas v Japonsku, v Austrálii, z každýho roku půlku protrajdáme po Evropě, skříně plný hadrů, zlatem vověšená (vezme zapalovač a hodí jí ho do klína) … oheň vod Cartiera, vila na Slapech, v garáži tvoje kupé a můj meďák pětistovka. Barák v Normandii (uklidní se trochu), ale vo tom jsme se dohodli, že nikdo neví… a to všechno v zemi, kde se nemůže nikdo ani uprdnout, kde se čeká tři roky na dovolenou v Jugoslávii, a to si eště musí mamina šoustnout s fízlem z pasovky, aby si mohl taťula provětrat kulky na nudistický pláži!
Saša (věcně) Seš umělec!
Gába st. (po chvíli) Nejsem a nikdy jsem nebyl… Kdo tady fotí přes den, je mladej Škácha… Neboj se, že nevím, že si s ním občas hrkneš (nakloní se k ní a něžně ji políbí) … já tě totiž miluju právě proto!
Saša (zakryje si prsa dekou) …prase perverzní…
Gába st. Ale já tě opravdu miluju.
Saša Kolik je hodin?
Gába st. Jsou 04.30 11. září 1943.
Saša (zívá) Takový datum nikdy nemohlo bejt. Já jsem se narodila roku 1950 a před tím nebylo nic… Nic! … rozumíš, co to je nic?
Gába st. A tvrdím snad něco jinýho?
Saša si přetáhne s pečlivostí až rituální polštář přes ušiska a tím to pro ni dnes končí. Spí se a basta! Chvíli je ticho.
Gába st. (pokračuje) Tak to vidíš, před tím, než se ona narodila, nebylo nic. Já jsem byl, protože jsem až doteď, ale ty, moje mladší půlka, neexistuješ, protože tenkrát holt nebyla na světě. (Zapálí si znovu cigaretu a znovu se rozkašle, potom Gábovi u stropu) Nechceš to dokouřit? Máš mladší plíce.
A nyní nastane procedura, která se bude ve hře opakovat vícekrát v nejrůznějších obměnách. Nazveme ji „Polibek smrti“: Parašutista Gába se rozhoupe v popruzích, pak rozepne centrální přezku, aby mohl seskočit, ale zůstane viset za krk na jednom z popruhů a začne se dusit. Přesto se ale jednou rukou přitáhne, druhou bleskově vyrve útočný nůž, zavěšený na krku nad samopalem, škrtící popruh přeřízne a elegantním parakotoulem přistane vsedě u postele.
Gába st. (pokračuje) Fuj! Polibek smrti. Tak tohle bys mně nemusel připomínat!
Gába ml. (jakoby to přeslechl) Tenkrát jsme přeci nekouřili. Už jsi zapomněl. Ve výcvikovým středisku československé paradesantní jednotky v Anglii jsi toho přeci nechal. Bralo se to tenkrát přeci doopravdy a sportovně.
Gába st. (po chvíli) Tak vidíš, to se mi úplně vykouřilo z hlavy.
Gába ml. Kouřit si přece začal znovu až tady v Praze… (Odněkud se ozve hudba na způsob variací z Lili Marlén, nasládlé protektorátní zapomenutí)… když nás tady v tomhle ateliéru starej Burda schoval a já začal na černým trhu šmelit s cigaretama. Pamatuješ, jak nám starej Burda s tím svým věčným pomrkáváním vočíček říkal: „…
Přímou řeč převezme už v roli starýho Burdy i s pomrkáváním oček Gába starší.
Gába st. (vyskočí z postele, z věšáku na sebe obleče dvouřadové černé sako a protektorátní klobouk a pomrkávaje očima se na chvíli změní ve starýho fotografa Burdu) „Gáboooo, musíš si sem tam zapálit. To je přeci blbý, když nabízíš po kavárnách načerno cigarety a sám nekouříš. To by si mohli pasanti myslet, že jim nabízíš ňákej šmejd načerno vypěstovanej. Ňákou domovinu propašovanou ze Slovenska. A my sme vždycinky přeci dodávali prvotřídní zboží, jenom to nejlepší, co nestačilo vykouřit gestapo.“ (Sundá si klobouk a sedne si opět na postel) Sakra, kolik to tenkrát stála jedna cigareta? To…
Gába mladší si pomalu mezi řečí svléká parakombinézu a převléká se do protektorátního civilu. Postel mizí ve tmě. Světlo rudé hvězdy se mění v protektorátní předpisové zatemnění.
Gába ml. No, ke konci čtyryačtyrycátýho (1944) už pomalu stovku, jenomže za prachy už se skoro nedávaly, to už byla cena téměř konstantní. Snubní prstýnek se rovnal 10 cigaret.
Gába st. (nostalgicky) S čím vším se to tenkrát se vším nekšeftovalo?
Gába ml. No, to teda hlavně (Zarazí se) … tedy já hlavně … teda my dva v jedný osobě jsme byli hlavně experti na kradení vojenských knížek, wermachťákům na dovolený. Za ty se tenkrát platilo výhradně zlatem.
Symfonický orchestr zahraje pár taktů těžké wagnerovské hudby, která se pomalu mění už v protektorátní odrhovačku „Zpíval kos s kosicí fistulí“. Ozve se hlášení protektorátního rozhlasu ve dvou řečech, česky a německy. Achtung, achtung, die luftzeige meldun… nad říšským územím se nacházejí tři nepřátelské svazy letadel… atd. … Ozve se zvuk poplachové sirény… Gába starší se rychle obléká, jakoby do krytu, a tím se mění v definitivní podobu starého Burdy, čiperného organizátora všech druhů šmelin, zlodějin a podvodů. Herečka představující Sašu opouští dutou postelí jeviště, protože bude hrát více rolí. Postel vypadá, jako by v ní spala dál. Gába starší i Saša se do postele během hry ještě několikrát vrátí.
Obraz 2
Na konci roku 1944.
Přestavbu provedou ve zvukové kulise blížícího se leteckého náletu a ve světle reflektorů míhajících se odněkud od protiletadlové dělostřelecké baterie herci předešlého i tohoto obrazu přesunutím jedněch dveří, reflektoru, věšáku, stolku a židlí, čímž vytvoří jakýsi kout kavárny, ve které sedí tři vojáci wehrmachtu, očividně venkovští burani, kteří jedou na dovolenku z východní fronty. Jejich pláště a řemeny s bodlama visí na věšáku. Pijou pivolín a hrajou „krabičky“ s krabičkou zápalek. Fritz Swoboda [Swoborl], Karl‑Heinz Fischer a Helmut Sieche.
Karl‑Heinz Du Swoborl! Hast du villeicht noch eine für mich? (Naznačuje kouření cigarety)
Swoborl Scheisse hamma, weil dieses Arschloch aus Cottbus die letzte ausgeraucht hat.
Helmut (spisovně) Ich bin nicht aus Cottbus, sondern aus Dresden mein lieber.
Swoborl Gleich scheisse!
Karl‑Heinz (po chvíli) Du Swoborl! Du sprichts tschechisch net? Dann geh’ fragen, wo die Huren stehen hier!
Vejde vrchní ve fraku.
Vrchní (nezaslechl předešlou větu, takže netuší, proč se po jeho replice vojáci rozeřvou smíchy) Hier bin ich! (Smích) Wünschen sie was noch…
Karl‑Heinz (řve smíchy) Die ist nicht ganz ideal, aber zu tytschkerln gut genug.
Swoborl (dobře česky, ale silně ráčkuje – omluvně) Prosili bychom ještě tři piva, pane číšníku, ale kdyby to bylo možné, opravdický pivo a esli by to bylo möglich pár cigaret.
Vrchní (mrkne na cibule vytažené z vesty) Tak to by méglich v tuhle hodinu už nebylo, ale žes to tak hezky česky řek, ty kluku německá, tak bych vám sem moh někoho poslat, že byste si lokli něčeho vostřejšího.
Swoborl Já nejsem wiksdeutsch, pane ober. Já jsem z Wien Florisdorf a tam nás mluví česky… skoro každej.
Vrchní A že seš u wehrmachtu?
Swoborl To víte, co se dá dělat, jsem halt austriják.
Vrchní A tintily vantily máte? (Ukazuje prstama peníze)
Helmut (pochopí) Wir haben Reichsmarks.
Vrchní (Swobodovi) Řekni jim, že spíš takhle hodinky nebo prstýnek.
Swoborl (to smutně pantomimicky přeloží, naznačí prstýnek a hodinky) Das Geld gilt nix.
Helmut (Swobodovi) Sag ihm, dass ich ein par Ohrring habe.
Vrchní Jo, vy fasujete u wehrmachtu náušnice… ále vlastně, co je mi po tom, kdes to vzal.
Karl‑Heinz (se smíchem Helmutovi, který vybaluje náušnice zabalené do hajzlpapíru) Welche Judin hast du das aus den Ohren abgerisst hast? Gind die mindestens von d’blut geputzt?
Vrchní (pootevře dveře do sousedního lokálu a pokračuje voláním) Pane Gabrieli, mohl byste se sem na vokamžíček vobtěžovat?
Karl‑Heinz (nervózně vyskočí a zakřičí) Wen haben Sie angerufen? … Wen haben Sie angerufen? (Strhne prudce k sobě Swobodu a něco mu vzrušeně šeptá. Potom si začne oblékat mantl)
Swoborl Sei ruhig! (K vrchnímu) Má strach! Měl se hlásit už předevčírem a nějak mu to nevyšlo.
Gába (který stojí ve dveřích, zaslechl už bystře poslední větu a vmísí se do hovoru) Sagen Sie ihm dass das klein Problem ist… (Dál pak česky) Kdyby potřeboval lékařské vysvědčení z vojenskýho lazaretu, že tam ležel třeba tejden se sračkou, tak se to dá taky za pár šupů zařídit. (Gába pochopí okamžitě situaci a budí důvěru)
Swoborl (Karlu‑Heinzovi) Er hot kzóót, dass du A’bestetingung aus Lazaret kriegen kannst.
Vrchní Hoši by se chtěli trochu rozšoupnout!
Gába A maj recht, ne jenom pořád: „Maul halten und weiter dienen!“ (Kouzelnickou voltou vyloví Gába z kapsy hodinářskou lupu, nasadí si ji do oka a baterkou si svítí na náušnici od Helmuta. Znalecky.) No, tak za tohle se zpráskáte všichni tři a ještě vám zbyde zejtra do vlaku.
Karl‑Heinz (vytáhne z kapsy zapalovač, škrtne, zhasne a ucedí) Vierundzwanzig karat Gold (ucukne rukou) … aber brauch’ ich dazu „ane hua“ und irgentaner Herberk.
Gába (prohlíží lupou zapalovač, pak Swobodovi) Řekni mu, že se vyspí jak v hotelu Astoria‑Wilson a holky tady máme tak lechtivý, že bude rozkoší stříhat palcema vod nohou… ale nejsou holt z vyšší rasy…, ale to už mu překládat nemusíš (nadhodí zapalovač) … aby si to náhodou nerozmyslel.
Swoborl (se tomu vtipu zasvěceně zachechtá a pak schlíple) Já ovšem mám prd. Pár marek a to je všechno. Vracím se z Vídně od rodiny k trénu a vod srdce řečeno… radši bych se nevracel.
Gába (záhadně) A nutí tě snad někdo? Když seš nemajetnej, tak budeš jako krajan můj osobní adjutant. Fertig. (Z legrace zavelí) Habt acht! Kehrt euch! Maschieren Marsch!… a je to!
Vojenská kapela začne hrát: „Hailííííííí, Haióóóó, Haila!!“ Vrchní dává všem přednost v otevřených dveřích… Všichni i s Gábou pochodují přes forbínu a řízná hudba se pomalu mění v periferijní pražský cajdák: „Kdyýýýýž jsem jááááááá šel do Košíííííř na mlynááááářkůůůů, všúúúúdeéé býýýývalo slyšeti plno náááářkůůůů.“
Gába (pokračuje) Pěěěěěět!!! Dozpívat. … Už je deset. … Za chvíli začnou chodit kontroly.
[…]
