[…] Půvab vypravěčského příběhu spočívá v tom, že je proměnlivý a stále živý. Lidé ho mohou poslouchat znovu a znovu a vždycky na něm najdou něco, co je překvapí a zaujme. Často ani nezáleží na tom, co vypravěč vypráví, ale jak to vypráví. Říká se, že skutečný mistr slova umí ze špatného příběhu udělat dobrý, zatímco jinému, méně nadanému, se může podařit `zabít‘ i tu nejlepší historku.
Podle tradice stál u kolébky rakugo kjótský buddhistický opat Anrakuan Sakuden (1554-1642), autor knížky Seisuišó (Příběhy, při kterých neusnete). Shromáždil v ní 990 anekdot blízkých lidovým zdrojům. Jejich hlavním námětem jsou lidské slabosti, jako je lakomství, chvastounství, ješitnost, roztržitost. Sakuden v nich nešetřil ani mnichy, jejichž prohřešky dobře znal.
Zatímco on tvořil v tichu klášterní cely, na tržištích a ulicích Kjóta vystupovali vypravěči, kteří si svým uměním `výmluvných úst‘ vydělávali na živobytí. V Ósace, městě obchodníků a řemeslníků, proslul v druhé polovině 17. století vyprávěním veselých historek Jonezawa Hikohači do té míry, že jeho jméno se stalo synonymem pro pouličního vypravěče. […]
