Alexandrín vnímáme v českém literárním kontextu většinou jednak jako verš primárně překladový, a to hlavně jevištní, jednak jako typ verše orientovaného na západoevropskou, především francouzskou tvorbu. Své počátky má opravdu ve Francii. Samotného názvu `alexandrín‘ se sice začalo užívat až v 15. století, ale jeho původ je mnohem starší. Mezi lety 1180-1200 se datuje vznik starofrancouzské Alexandreidy, básnického cyklu zasvěceného hrdinským činům Alexandra Velikého a složeného několika autory, z nichž jeden se jmenoval také Alexandr (de Bernay nebo de Paris). Středověký epos si se zvláštní oblibou vybíral postavy, které nejlépe vyhovovaly romantické představě ideálu rytíře 12. a 13. století. Takový byl z řeckého starověku Alexandr Veliký, a tak se s touto postavou setkáme i v jiných evropských literaturách. I my máme svou staročeskou Alexandreidu (k jejíž tvorbě mohla anonymního autora motivovat i jistá podobnost osudů krále Přemysla II. s makedonským hrdinou). Francouzská epická skladba se však od jiných evropských zpracování výrazně odlišuje svou formou: je složena artistním, dvanáctislabičným rýmovaným veršem s pravidelnou cézurou po šesté slabice. Dvanáctislabičný verš se ovšem ve francouzské literatuře užíval již v první polovině 12. století, ale do módy se dostává až na jeho konci, kdy jej nacházíme v chansons de geste, v dílech hagiografických, satirických, divadelních a také ve veršovaných kázáních.
Alexandrín měl takový úspěch, že do něj byly ve Francii dokonce převáděny i starší desetislabičné skladby. Ve 14. a 15. století poněkud ustoupil ze svých pozic, ale představitelé básnické školy Plejády, francouzských lyriků pozdní renesance (např. Ronsard, J. du Belly aj.) jej opět vynesli na výsluní. Autoři francouzské Alexandreidy však jistě netušili, že v alexandrínu nalezli verš, který se stane ozdobou francouzského dramatu i básnictví po všechny následující časy.
Česká literatura přijala alexandrín do svého repertoáru přesto, že mezi českým a francouzským jazykovým materiálem je z hlediska vytváření veršových systémů nejméně jeden podstatný rozdíl. Čeština se svým stálým přízvukem na první slabice slova má rytmus daktylotrochejský. Francouzština, která tíhne k přízvuku na poslední slabice slova, má rytmus jambický: vzestupná linie verše je pro ni samozřejmá. Čeština má ovšem podobnou hustotu slov jako francouzština. Alexandrín má hustotu sedmi až osmi slov, což v češtině ideálně odpovídá větnému úseku o třech až čtyřech slovech.
Český alexandrín má svou bohatou historii nejen v překladech, ale i v původní tvorbě, i když v řadě případů vznikal napodobením románských, zejména francouzských vzorů. […]
