(úryvek)
Postavy
Chlapec/Pinocchio
Otec
Matka/Víla Modrovláska
Mluvící Cvrček/Duch svědomí
Pasáže z Collodiho Pinocchiových dobrodružství byly použity v překladu Jana a Marie Holických.
V Knížectví hlupanském
Na scéně sedí Otec a Matka.
Vchází Chlapec, který nese v ruce školní brašnu a roztrhaný kabátek.
Chlapec Dobrý večer.
Otec Dobrý večer.
Matka Synku, copak ti se stalo?
Vždyť máš roztržený kabátek!
Chlapec To nic, běžel jsem a upadl…
Otec Spíš jsi zase lezl přes plot, protože tě honil pes…
(Matce) Však víš, ten obrovský černý pes!
Ten samý, jak mě loni taky prohnal.
Chlapec Přesně tak. Honil mě tenhle černý pes.
Vlastně, není úplně černý.
Má bílé fleky na krku.
Otec A ten plot z ostnatých drátů ve vedlejší ulici, ten je opravdu nepříjemný.
Jako kdyby tam stál snad jen proto, aby si o něj hodní chlapci mohli potrhat kabátky, když přes něj lezou.
Chlapec Kabáty i kalhoty.
Jeden můj kamarád ze školy si jednou roztrhl i kabátek i kalhoty.
Já jsem si roztrhl jen kabát.
Hm, vážně strašný plot!
Otec A takový strašný pes!
Matka Jo, jo, já vím.
Ale počkej, počkej… Co to máš na tváři?
Zase ti povyrostl nos.
Poslyš, ty už nám zase lžeš?
Otec Zase lžeš. Má to znamenat, že ses ve škole zase pral?
Chlapec To má, otče, znamenat, že si zase dělali srandu a posmívali se tvojí dřevěné noze…
Otec Doufám, že si se mnou paní učitelka nebude chtít promluvit.
Víš, že maminka chodí do práce, a já nemůžu vycházet ven, dokud se nám nepodaří sehnat skutečnou protézu.
Chlapec Ne, do školy jít nemusíte.
Paní učitelka nám pak vykládala o válce a o hrdinství, o tom jak otec obětoval svou nohu za svobodu.
A pak samozřejmě došlo na tresty.
Matka Příběhy o svobodě jsou obvykle následovány trestem.
Chlapec Mě ale nepotrestala.
Když dopovídala ten příběh, poslala kluky, s kterýma jsem se pral, do kouta.
Museli tam zůstat do konce vyučování.
Aby je naučila chápat důležitost svobody, odepřela jim takovou samozřejmost jako svobodně se posadit.
Není to zvláštní…
Matka Víš, co je zvláštní?
Zvláštní je, že ti bude brzo odepřena taková samozřejmost jako svobodně nosit kabátek.
Nový ti koupit nemůžeme.
Můj plat je malý a na zvýšení vojenského důchodu čekáme.
Jak bychom mohli něco ušetřit na otcovu novou protézu, když ty se pořád s někým rveš a my ti pak každou chvíli musíme kupovat nový kabátek?
Chlapec vytáhne z kapsy kovový peníz.
Matka Co je to?
Chlapec To jsou peníze, které jsem dnes ušetřil.
Otec Takže sis zase nekoupil svačinu?
Matka Proč to děláš?
Otec Zakazuju ti šetřit!
Máme přece našetřeno dost…
Stačí už jen málo…
Je to tak, maminko?
Matka odněkud vytáhne hromadu peněz a přepočítává je.
Matka Máme našetřeny dva tisíce devět set devadesát devět.
Takže už jen malinko…
Otec Rozhodně ale není třeba, aby se o tohle staral malý kluk jako ty.
Matka A taky není třeba, aby se malý kluk jako ty pořád jen pral.
Otec Ta dřevěná noha je dneska nějaká divná.
Vždycky se chová podivně, když se s klukama ve škole rveš.
Matka Dřevěná noha se chová podivně často.
Chlapec Mami, nemohl jsem to vydržet.
Uráželi mého nejlepšího kamaráda.
Matka Odkdy je otec tvým nejlepším kamarádem?
Chlapec Myslel jsem Pinocchia.
Otec a Matka Koho?
Chlapec Ale nic, myslel jsem…
Matka Zase začínáš s těmi hloupostmi?
Chlapec Ale ne, jen říkám…
Matka Můj milý, pochop už konečně, že to, co se stalo, to není žádná pohádka.
Ani příběh o Pinocchiovi.
Otec Ty si vážně pořád myslíš, že tenhle kus dřeva je Pinocchio?
Pochop to už konečně, tohle není žádný vymyšlený příběh.
Chlapec Sám jsi přece řekl, že se chová divně.
Otec Synku, je pravda, že se ta noha někdy chová divně.
Ale pochop, že tu nohu nemohl vyrobit mistr, který vytvořil Pinocchia.
Ten je už dávno mrtvý.
Chlapec Dobře, ale Pinocchio živý je.
Pinocchio nemůže umřít, že ne?
Někdo, kdo má takovou schopnost měnit se
a proměňovat, se přece nemůže
proměnit v nic.
Matka Dobře, nechme to být…
Pinocchio tedy může mít různé podoby.
Ale prosím tě, s nikým o tom nemluv.
Rozumíš?
Otec Rozumíš?
Chlapec Nevím.
Otec Tvůj Pinocchio už dávno není kus dřeva.
Člověk ho stvořil, a on ho klidně opustil.
A teprve když už neměl kam jít, vrátil se k otci.
Chlapec Ale vrátil se.
Otec Představ si, jaké to asi bylo hledat ho a čekat na něj.
Ubohý člověk.
Chlapec Musel ho opustit.
Chtěl se stát chlapcem, a ne zůstat pouhou loutkou.
Matka Myslíš neposlušným chlapcem?
Chlapec Mezi chlapcem, který vždycky poslouchá, a loutkou není moc velký rozdíl.
Pauza.
Chlapec Vlastně je tam rozdíl. Loutky jsou zajímavější.
Matka Pro nás by bylo zajímavější, kdyby se z tebe stal poslušný chlapec.
Víš, těch tvých školních lumpáren už máme tak akorát dost.
Otec Už mě to unavuje, jak se ve škole chováš.
Je to pořád dokola.
Matka Taky jsem z toho všeho už unavená.
Z práce a z těch tvých věčných pohádek.
Chlapec A já jsem taky unavený. A taky už toho mám dost.
Maminko, řekni mi nějakou pohádku…
(Divákům, důvěrně)
Počkáme, až ti dva usnou hlubokým spánkem.
Matka Povím ti pohádku, když mi slíbíš, že už budeš poslušný.
Slibuješ?
Chlapec Slibuju.
Budu hodný a poslušný.
Matka No podívejme…
Nos ti nevyrostl. Tentokrát tedy nelžeš.
A slib dodržíš.
Otec, Matka a Chlapec si lehnou do postele.
Matka Pohádka o Knížectví hlupanském.
Bylo nebylo Knížectví hlupanské, kde se i děti, jakmile vyrostou, mohou stát boháči.
Malý chlapec, který měl čtyři zlaťáky, se vydal hledat Zázračné pole, na kterém ze země rostou zlaťáky.
To Zázračné pole leží za sedmero horami a sedmero kopci, sedm dní chůze z paláce v Knížectví hlupanském.
Když konečně stanul na Zázračném poli, rozhlédl se chlapec okolo sebe, jestli ho někdo nepozoruje.
Věděl, že musí být opatrný.
Potom začal hloubit v zemi jámu.
Asi půl metru širokou a půl metru hlubokou.
Když jámu vykopal, zasadil do země zlaťáky, zalil je vodou, zahrabal je hlínou a zem urovnal.
Pak velmi nenápadně označil místo, kde zlaťáky zakopal.
Když zlaťáky pořádně zahrabal a zalil, posolil chlapec zem špetkou soli a odešel.
Otec Když vyrostl, chlapec, který už nebyl chlapcem, se začal zabývat politikou v Knížectví hlupanském.
Tak se stal ze dne na den boháčem.
Krátké zatemnění. Potom se Chlapec zvedne, v ruce drží Otcovu dřevěnou nohu.
Chlapec Kdysi jsem byl kusem dřeva. Přesně jako ta noha.
Potom jsem se dostal do rukou jednoho mistra. Všecko se jaksi zamotalo, protože jsem…
Chlapec si nasazuje nos a čepici. Proměňuje se
v Pinocchia.
Pinocchio (divákům) Jsem to já, skutečně já!
Pinocchio.
Kdybyste jen věděli, kolik nehod mě potkalo a co všechno se mi postavilo do cesty!
A to všechno kvůli divadlu!
Už jste snad slyšeli, že by někdo strádal kvůli divadlu?
Určitě ano.
Jinak bychom dnes večer nebyli právě tady, v divadle.
Můj otec prodal vlastní kabát, jen aby mi koupil slabikář…
A já jsem ten slabikář zase prodal, abych mohl jít do divadla a vidět loutky.
Co jste prodali vy? Vy, pane v třetí řadě?
Nic? Měli jste dnes špatný den? Nedělejte si starosti, bude líp.
Dávejte na sebe pozor, pane. A zvlášť v divadle.
Mne chtěl loutkář přiložit na oheň, aby si mohl dopéct berana.
Pinocchio chodí po scéně, jako by někoho hledal.
Pinocchio Abych vám mohl říct všechno, co se stalo,
musíme přivolat cvrčka, dobrého ducha svědomí.
Ticho v sále! Prosím naprosté soustředění.
Pinocchio se koncentruje.
Pinocchio (divákům) Volám tě, Cvrčku, z rodu Locustiade, hmyze z řádu prvokřídlých.
Tebe, který máš rád nenápadné barvy, zelené jako tráva či tmavé jako les na podzim.
Ty, který špatně létáš, ale nádherně skáčeš, ty škodlivý i dobrý duchu, přijď mezi nás.
Locusta viridissima. Locusta viridissima.
Duchu, který cvrkáš, duchu, který máš neobvyklou schopnost proměňovat se a říkat pravdu.
Duchu z divadla, bajek a dětských knih. Duchu z domů, lesů a země Tramtárie!
Opakujte se mnou:
Locusta viridissima, Locusta viridissima.
Volám tě, Cvrčku, abys mě vedl a byl mým svědomím!
Vchází Cvrček v maskáčové uniformě. Tma.
[…]
