(úryvek) Thomas Ostermeier, jeden z předních představitelů současné evropské režie, vstoupil na scénu německého divadla na konci minulého století a to současné uvítal v čele jednoho z nejprestižnějších divadelních domů Německa, berlínské Schaubühne. S postem uměleckého ředitele této instituce přijal též tíživé dědictví a nevyhnutelnou konfrontaci s celým jedním obdobím uměleckých a ideologických dějin: Schaubühne vznikla v rozděleném Berlíně 60. let, v onom městě‑státě bývalé Spolkové republiky, které chtělo v západní enklávě vytvořit kulturní instituce schopné čelit prestiži těch, jež se nacházely na druhé straně zdi (Berliner Ensemble, Deutsches Theater, Volksbühne, Maxim Gorki Theater…). Od roku 1970 si tam mladý soubor v čele s osobnostmi jako Peter Stein nebo Dieter Sturm kladl otázky nejen divadelní a estetické, ale také politické a ideologické: díky tomu patří 70. léta v Schaubühne k nejvýznamnějším obdobím německých a celkově evropských divadelních dějin druhé poloviny 20. století. Jistě, Západní Berlín, v té době pod vedením sociálnědemokratické strany SPD (stejně jako dnešní sjednocené město), tak dokázal ve svůj prospěch využít atmosféry univerzitních a uměleckých revolt 60. let. Nicméně fakt, že dozvuky Steinových let v Schaubühne silně vnímáme dodnes, je důkazem toho, že se nejednalo o pouhé vyjádření rozepří v duchu doby, ale o skutečnou divadelní a politickou rešerši.
V tomto článku se budu věnovat některým aspektům repertoárové politiky ‘mladého’ ředitele Thomase Ostermeiera ve srovnání s repertoárem Steinovy Schaubühne. Prozatím odložím na jindy otázku rozboru inscenací a estetiky jeho tvorby, která tvoří jádro mé badatelské práce v posledních několika letech. Budu se opírat o značný počet písemných či audiovizuálních dokumentů o Thomasu Ostermeierovi nebo přímo od něj (jde totiž o velmi mediální a výřečnou osobnost); o rozhovory, které jsem s ním nebo s jeho spolupracovníky vedla od roku 2005; a konečně o poznatky z různých veřejných setkání s ansámblem Schaubühne, kterých jsem se účastnila. A pro začátek úryvek z Ostermeierova ‘manifestu’, který uveřejnila revue Theater der Zeit v roce 1999: v době, kdy mladý režisér přebíral vedení Schaubühne am Lehniner Platz.[1]
„Veškerá důležitá reformační hnutí v divadle dvacátého století spočívala v pokusech znovu oživit pupeční šňůru, která spojuje divadlo a skutečnost. Ve většině případů se tak stalo díky celistvému a realistickému pohledu autorů. […] Čechov našel ve Stanislavském svého režiséra, i když málokdy skutečně milovaného, režiséra bídy a nudy ruských venkovanů; Mejerchold nalezl své autory v Erdmanovi a Majakovském, v posledně jmenovaném především nelítostného žalobce nespravedlnosti sovětské byrokracie.
Brechtovo epické divadlo, především jeho Lehrstücke, už si kladlo zcela jiné cíle, jako například naučit jednotlivce chování v rámci třídního boje. Ovšem v tomto kontextu chápeme Brechta především jako toho, který mimo jiné vztyčil pomník anarchistickému a antisociálnímu umělci […]. Marieluise Fleißer dala slovo lidu ze svého provinčního Bavorska a její potomci, Kroetz a Fassbinder, v této tradici pokračovali a soustředili svůj pohled na další světy takzvaného malého člověka.
Dnes potřebujeme nový realismus.
[…] Nadvláda režisérů měla za následek vyloučení dramatiků z divadelních scén. Opravdovým režisérem byl jedině ten, kdo inscenoval klasiky. Ještě dnes je jednou z nejdrtivějších výtek režisérovi, když kritik řekne, že ‘místo textu inscenoval výstřižek z novin’ (což se nedávno stalo Peteru Zadekovi, když v německé premiéře režíroval Cleansed od Sarah Kane).Není tedy divu, že mladí němečtí dramatici dlouho vedli ponurý život. Nikdo je nepodporoval, nikdo po nich nevolal. Byl to začarovaný kruh: nikdo nechtěl inscenovat jejich texty a nikdo tím pádem nechtěl psát pro mladé režiséry a jejich herce. Tento vývoj nevyhnutelně vedl ke krizi, která naplno vypukla nejpozději po smrti Wernera Schwaba a Heinera Müllera a po odchodu Botho Strauße a Petera Handkeho do jiných sfér. A když i starým titánům divadelní režie došel dech, bylo divadlo v krizi už úplně všude, kromě Castorfovy Volksbühne. Co s tím?“
[…][1] Citovaný text je původně přednáška, kterou Thomas Ostermeier pronesl 20. května 1999 v berlínském Hamburském nádraží – Muzeu přítomnosti při příležitosti výstavy XX. století. Umění v Německu. O několik měsíců později jej uveřejnila revue Theater der Zeit, v čísle z července–srpna 1999, s. 10–15.
