(úryvek)
Thomas Ostermeier, jeden z hlavních přestavitelů současné německé divadelní režie, vyhrazuje ve své repertoárové politice přednostní místo dramatice Henrika Ibsena. V posledních letech inscenoval čtyři dramata norského autora: Noru, Stavitele Solnesse, Heddu Gablerovou a Johna Gabriela Borkmana. Na stránkách jednoho z předešlých čísel tohoto časopisu jsem se věnovala otázkám spjatým s repertoárovými volbami současného ředitele berlínské Schaubühne.[1] Nyní se dostávám ke srovnávací analýze těchto čtyř inscenací, především na základě studie sociopolitických kontextů, do kterých Ostermeier své interpretace zapsal, a scénických prostorů, do nichž je spolu se svým scénografem Janem Pappelbaumem umístil. Z tohoto rozboru pak vyplyne několik hlavních interpretačních principů, které charakterizují nejen přístup tohoto režiséra k Ibsenovi, ale zároveň velkou část jeho díla jako celku. Na pozadí těchto úvah pak budu hledat vazby, které mezi jednotlivými inscenacemi existují, případný vývoj esteticko‑ideologických principů v rámci tohoto ibsenovského cyklu a nakonec se pokusím nastínit, jakým způsobem se tato díla zapisují do kontextu současné německé divadelní krajiny.
Instituční zázemí vzniku
Premiéra Nory se konala 26. listopadu 2002 v berlínské Schaubühne am Lehniner Platz. Inscenace se setkala (a dodnes setkává) s naprosto ojedinělým celosvětovým úspěchem[2] a posléze se ukázala zlomovou v díle Thomase Ostermeiera a v jeho umělecké dráze. V mnoha ohledech ovlivnila jeho pozdější tvorbu – nejpříměji samozřejmě tím, že režisér se k Ibsenovi opět vrátil, a to hned třikrát. O rok a půl později, 10. června 2004, inscenoval ve vídeňském Burgtheateru Stavitele Solnesse, v koprodukci s prestižním mezinárodním festivalem Wiener Festwochen.[3] Z obecného hlediska se nedá tvrdit, že by německý tisk nechal toto druhé setkání Ostermeiera s Ibsenem bez povšimnutí, reakcí na něj ale nebylo mnoho.[4] To je pravděpodobně hlavní důvod, proč většina odborné veřejnosti viděla v inscenaci Heddy Gablerové, jejíž premiéra se konala v Berlíně o rok později, 26. října 2005, především pokus zopakovat úspěch Nory, nebo na něj alespoň přímo navázat.[5] Ostermeier na tyto námitky odpovídá, že inscenaci oddaloval celé dva roky právě proto, aby „tento dojem nevyvolal“.[6] Zároveň si je ale vědom souvislostí, které mohou a nutně musí mezi oběma dramaty a jejich titulními postavami vyvstat.[7] Říká:
„Nora během hry postupně pochopí, že se musí osvobodit od svého manžela a dalších konvencí buržoazie. Hedda Gablerová si toho je vědoma od samého začátku. Naprosto jasně si uvědomuje, že ji manželství uzavřelo do špatné klece. Otázky o svobodě a identitě, které si klade, by stejně tak mohl formulovat muž. Ale u ženské postavy je to nebezpečnější. Hedda je možná úplně jednoduše modernější postava než Nora.“[8]
Tím tedy režisér nastiňuje, že inscenaci Heddy Gablerové je třeba vnímat ne jako hledání nejjednodušší cesty k úspěchu a snahu o „remake“ Nory, ale jako pokus pokračovat v problematice a prohloubit otázky spjaté s dnešní společností a s postavením ženy v ní, které kladla už jeho první ibsenovská inscenace.
Viděli-li ale berlínští kritici v Heddě Gablerové jakési pokračování Nory, bylo tomu přirozeně tak i v případě těch vídeňských, kteří komentovali Stavitele Solnesse. Fakt, že rakouská kritika systematicky vyvolávala souvislosti mezi Solnessem a Norou, je zcela jistě spojený s tím, že Nora byla na programu stejného ročníku (2004) vídeňského festivalu (strategické rozhodnutí?). Diváci tedy mohli zhlédnout obě představení najednou a dostat se tak do stejné ‘srovnávací logiky’, jakou si přisvojilo berlínské publikum v případě Heddy Gablerové.
Premiéra Johna Gabriela Borkmana se konala 10. prosince 2008 v Rennes, hlavním městě francouzské Bretaně, v rámci projektu Prospero.[9] V Berlíně inscenace začala být uváděna o měsíc později, 15. ledna 2009. Je zajímavé, že Borkmanem počínaje přešla odborná veřejnost od výše zmiňované ‘srovnávací logiky’ k ‘logice cyklu’. Jako by Thomas Ostermeier svou režií tohoto předposledního Ibsenova dramatu dosáhl magického počtu, od něhož může být jeho práce na této dramatice považována za cyklus a on sám být prohlášen za ‘ibsenovského režiséra’. Z pohledu této studie (a obecněji i z pohledu mého dlouhodobého zájmu o dílo tohoto divadelníka) je tento fakt o to zajímavější, že Ostermeier se, podle mého názoru, svou inscenací Johna Gabriela Borkmana rozchází se svými předchozími ibsenovskými režiemi a vydává se na jinou cestu; tato hypotéza ostatně naplno vyzní v následující estetické analýze inscenací.
[1] „Repertoár Thomase Ostermeiera: několik úvah a souvislostí“, in Disk 27 (březen 2009).
[2] Pražští diváci ji mohli zhlédnout během Pražského festivalu divadla německého jazyka na podzim 2003.
[3] Představení se odehrávala v Akademietheater, druhé scéně rakouského národního divadla.
[4] Je pravda, že některé velké německé deníky (Die Welt, Der Tagesspiegel, Die Zeit, Berliner Zeitung, Frankfurter Rundschau…) otiskly články o Ostermeierově Solnessovi, ale pozdější kritici Heddy Gablerové mu nevěnovali téměř žádnou pozornost. Jediný novinář, který ve svém článku o Heddě Gablerové zmiňuje Stavitele Solnesse a staví tak do souvislosti všechny tři Ostermeierovy inscenace, je Ulrich Seidler, „Wo der Terror brütet“, in Berliner Zeitung 23. května 2006.
[5] Například kritička Frankfurter Allgemeine Zeitung psala: „Thomas Ostermeier se marně snaží vystoupit ze stínu Nory, jejíž inscenace mu v roce 2002 přinesla nečekaný úspěch“ (Irene Bazinger, „Weine, wenn der Regen fällt“, 28. října 2005). Našly se ovšem i opačné reakce, jako například ta, kterou ve stejný den uveřejnila Simone Kaempf v deníku Die Tageszeitung: „Ten, kdo se dnes dívá na druhou [tedy vlastně třetí – pozn. JP] ibsenovskou režii Thomase Ostermeiera, se nemusí obávat pocitů déjà vu. Inscenace se vyhýbá jakémukoliv srovnání a vědomě hledá novou cestu.“
[6] V rozhovoru s Peterem Laudenbachem, „Die Angst vor dem Absturz“, in Der Tagesspiegel 25. října 2005.
[7] Propojit osudy dvou nejznámějších Ibsenových postav a vytvořit jakýsi diptych Nora – Hedda Gablerová ostatně vůbec není ojedinělým počinem.
[8] V rozhovoru s Peterem Laudenbachem, op. cit.
[9] Projekt Prospero, který vznikl z iniciativy ředitele Bretaňského národního divadla (Théâtre National de Bretagne – TNB) François le Pillouëra, sdružuje šest evropských divadel (kromě TNB a Schaubühne jsou to Théâtre de la Place v Lutychu, Emilia Romagna Teatro Fondazione v Modeně, Fundacao Centro Cultural de Belém v Lisabonu a Tutkivan Teatterityön Keskus v Tampere) a má tři hlavní osy: podporu a produkci scénické tvorby, vzdělávání mladých divadelníků a akademický výzkum. Každá inscenace, která vznikne v koprodukci s tímto projektem, je posléze uváděna ve všech zúčastněných divadlech.
