disk

Scénování v situacích ‘běžné každodennosti’ (Ke kritériím rozlišení jeho rozmanitých kvalit)

Definice 16 polaritních kritérií sloužících k popisu nespecificky scénického lidského jednání v běžném životním provozu.

(úryvek)

O ‘scénovaném vzdychání’

Byla jednou jedna sborovna v jisté škole. A v té sborovně jistého školního roku, v prvním pololetí, vždy v úterý o 3. a 4. hodině, sedával učitel češtiny a opravoval písemky. Měl dvě volné hodiny. A velmi brzy si povšiml, že kolegyně, která měla jednu z těch hodin též ‘okénko’ a sedávala rovněž ve sborovně, vzdychá… Nu což, řekl si, když poprvé současně s ní usedl v učitelské ‘sakristii’, vzdychá. Buď se přejedla, nebo si její syn bere nevěstu, kterou ona nechce či tak něco. Lidé prostě vzdychají. A s tímto závěrem se pohroužil opět do opravy navršených písemek. Když se však vzdechy opakovaly jakoby naléhavěji a naléhavěji i další úterý, zpozorněl a pojal podezření… Utvrdila ho v něm nakonec epizoda, při níž, opět o dalším úterku, vstoupila do sborovny, a tedy i do hry co ‘deus ex ředitelna’, zástupkyně šéfa školy, aby pohnula barevnými papírky rozvrhu na nástěnce. Vzdychání, konstatoval po chvíli v duchu češtinář, nabylo opět na intenzitě. Zástupkyně byla ovšem z jiného těsta než náš bohemista. Byla to žena a navrch přibližně stejného věku jako vzdychající kolegyně. Chvíli ještě pošupovala barevné čtverečky, ale pak se otočila ke zdroji dyšných zvuků a účastně pravila: „Stalo se ti něco, Madlenko?“ V téže chvíli češtinář zvedl hlavu a definitivně mu došlo tušené: Madlena, jako by napjatě čekala na podobnou repliku, zpražila svého kolegu sekundovým vyčítavě vítězným pohledem a promptně vychrlila sice k zástupkyni, ale hlasem tak silným, aby slyšel i on: „Notovíštenprojektcomámnastarostinenítosicemůjprvníavíšževšechnymidopadlyskvělealetaodpovědnostvůčiškoleznášmětojeproměprvotní…“ Bože můj, řekl si v tu chvíli v duchu češtinář, ona se snažila manipulovat se mnou vzdycháním a připoutat mou pozornost. A získat účastné politování a současně příležitost vylíčit své skvělé přednosti. Čímž ostatně oblažovala kolegy při doslova každé příležitosti.

Dlužno dodat, že hned druhý den požádal vedení, aby se mu na onu ‘společně volnou’ hodinu přesunula výuka literatury, přičemž samozřejmě neuvedl ty pravé důvody, ale vymyslel si jakési zástupné, pěkně pedagogické…

 

Vzdychající učitelka měla nepochybně svůj cíl, a pokud se filolog ve čtení situace obecně nemýlil, nemýlil se pravděpodobně ani ve výše uvedené rekonstrukci tohoto cíle. Je též pravděpodobné, že o svém počínání věděla – jen těžko si toho člověk nevšimne, když vzdychá, až se mu čípek v hrdle ohýbá. Přitom není samozřejmě vůbec vyloučeno, že ony páry hlasitých nádechů a výdechů nasedaly na její skutečné psychické vyladění, které zřejmě jen zvýrazňovaly. Její ‘práce s dechem’ jako by ukazovala na to, že vleče těžké břemeno. Je ovšem otázka, zda tím břemenem byl skutečně onen školní projekt, který dostala na starost, nebo třeba právě to, že chtěla nějak otevřít prostor pro debatu na téma ‘mé skvělé já’. Z jiného úhlu pohledu však žádné břemeno nemuselo být dotyčnou pociťováno a její vzdechy vůbec nenasedaly na aktuální emoční terén. Mohla být ve skutečnosti (sic!) soutěživě naladěna na to, že vzdechovou manipulací se jí (opět) podaří vyvolat něčí zájem. Pak by ovšem vzdechy nebyly jen zvýrazněním aktuálního stavu, ale de facto fikcí, znakem neexistující tíže, ‘divadýlkem’. Můžeme rovněž dovozovat, že se snažila vyprovokovat kolegu nejen k tomu, aby ‘slyšel’, ale také k tomu, aby (s ní) vstoupil do situace a začal ‘jednat’, ba dokonce mu k tomu volbou typu ‘instrumentu výzvy’, tedy vzdechů, předepisovala jeho očekávanou první repliku. Ano, tu, kterou tak bravurně zvládla ‘partnerka’ zástupkyně. A nepovšimnout si nelze ani toho, že (patrně na bázi zcela autentické zhrzenosti nevšímavým chováním nebohého muže) nakonec i částečně přiznala, že šlo o akci svou povahou scénickou. Na závěr si můžeme i položit otázku, zda opakované a vytrvalé poutání pozornosti právě touto cestou (s opakovaným cílem sebe‑prezentace) už nemůže být poněkud ‘mimo normu’ běžného chování a nemá co dělat s nějakou ego‑poruchou.

Ale opusťme sborovnu.

V předchozím odstavci najdeme alespoň šest kritérií, podle nichž můžeme scénické chování kantorky popsat, dobrat se tak jeho specifických kvalitativních charakteristik a případně se pokusit je i vyložit. A právě o těchto kritériích by měla pojednat následující studie.