disk

S Farmou v jeskyni v Jižní Koreji

Členka experimentálního divadelního souboru píše o tom, co viděla na jevištích dnešníhou Soulu.

[…] První divadlo, které jsme navštívili, se podobá evropským studiovým scénám s potřebným zázemím a technickým vybavením. Hlediště tu stoupá strmě vzhůru a prostor jeviště téměř čtvercového půdorysu je bez portálů. Ve foyer jsou vystaveny fotografie z dalších představení souboru a panuje zde kavárenská atmosféra. V šatně se sundávají pouze kabáty, nikoli i boty, jak to je zvykem jinde.
Sadary Movement Laboratory je údajně jeden z nejuznávanějších souborů v Soulu a věnuje se pohybovému divadlu. Představení Vojcka, které jsem viděla, mě však o tomto všeobecném mínění nepřesvědčilo. Z propagačních materiálů jsem vyčetla, že nejčastěji inscenují klasické evropské texty, jako např. Čechova. Vojcek se v podání tohoto divadla zredukoval na příběh ponižovaného nádeníka, podvedeného vlastní manželkou a nadřízeným.
Na prázdné scéně visely židle zavěšené na lanech a představovaly téměř jediný scénografický element: členily prostor, stavělo se z nich vězení atd. Kromě toho byly také důležitou rekvizitou: herci s nimi různě točili, sedali si na ně nebo vyskakovali… Vnímala jsem to jako nástroj k předvedení jisté dovednosti, a ne jako prostředek k vyjádření čehosi dalšího, což byl možná původní záměr.
Když se na scéně objevila Marie, která snad každému připomínala Marylin Monroe v asijské verzi, bylo jasné, že uvidím cosi jako konfrontaci populárního západního herectví s korejským, tedy zápas dvou odlišných myšlenkových světů. Herci psychologicky prožívali své role, tančili, vyjadřovali se pantomimicky či předváděli pohybová čísla jako v muzikálu, vše v dokonalém provedení. Tyto žánry bohužel nic nespojovalo. Všechny situace byly dopředu jasné, nebylo v nich žádné tajemství a vlastně ani nic dramatického.
Hercům nechyběla vysoká profesionalita a snaha prožít svou roli. Ve sborových scénách i v duetech byli velmi přesní, jak jsem si na to v asijském divadle zvykla, ale skutečný zážitek to nevyvolávalo. Když se snažili vyjádřit Vojckovy vnitřní hlasy, používali herci jako jeden z prostředků opět židle, s nimiž provozovali různé artistní kousky. Řešení však bylo natolik vnějškové, že jsem nedokázala zjistit, jestli se za touto ekvilibristikou skrývá nějaký hlubší obsah.
Sadary Movement Laboratory je jedno z mála mimických divadel v Soulu a má úspěch. Možná i proto, že jako mimické divadlo inscenuje klasické euroamerické texty. V představení byla spousta dobrých nápadů, kterým nechybělo kvalitní provedení, ale chyběla jedna zásadní věc: pochopení Vojcka, střetnutí s tématem. […]