(úryvek)
„Byli jsme totiž onehdy v arabském divadle a jindy zase šli jsme se podívat na zvláštnost čistě arabskou: na břišní tanec. Již zajímavá je místnost, kde se tanec ten tančí. Vchod ověšen je koberci a jeden velký koberec pestře pošívaný napjat je nad vchodem jako přístřešek. Množství světel je rozsvíceno před místností. Dlouhá chodba vede do místnosti. Arabové sedí na lavicích se zkříženýma nohama, pijí svoji kávu, kouří nargileh (dýmku, v níž kouř prochází vodou, čímž se ochlazuje a ztrácí valnou část nikotinu). Ale také dost kouří se zde (v postranních místnostech) hašiš nebo opium, ač dovoz jeho do Egypta jest zakázán. V čele místnosti jest pódium bohatě koberci ověšené, na nízkých taburetech a širokých lavicích po levé straně sedí hudebníci se svými zajímavými nástroji (nakkare polokulovitá tamburina, píšťala dvojitá zukkara, z kokosového ořechu druh houslí kemenge, něco podobného jako flétna nai). Tanečnice jmenují se ghavazi. Uprostřed pak sedí starší ženy a dívky se zakrytými obličeji a kouří svoje cigarety. Tanečnice z nich je ovšem nejzajímavější. Její ústroj sestává z krátkého, vpředu otevřeného živůtku, bohatě zlatem vyšitého, látka ovinuta kol kyčlí, připevněna je pásem a splývá až k zemi. Mimo to ovinuta je průhlednými závoji, břich, jímž vlastně tanec provádí, je nahý. Vlasy má spleteny v copy a do nich vpleteno má spoustu zlatých peněz (nejvíce jsou to levantinské dukáty). Peníze tyto tvoří její věno, každý nový dukát ihned vplete do vlasů a tak na odiv staví svoje bohatství. Na rukou má náramky těžké a tolik, co jich ruka unese, ze zlata korálů, kol krku růžence z jantaru. Na kotnících nohou těžké stříbrné kruhy, jež při tanci o sebe zvoní. Na prstech rukou stříbrné prsteny, jež k barvě pleti výborně sluší, mimoto ploché zvonečky bez srdce, jimiž při tanci do taktu zvoní. Hudebníci spustí svoje nástroje, tamburína drží takt, zpěvačky zticha dosti jednotvárnou melodii doprovází. Tanečnice počne svůj tanec. Ruce zvedne do výše, jimiž rozhalí svoje závoje, je vidět, že všecky svaly jejího těla jsou napjaty. Zpočátku zvolna, pak stále rychleji provádí pohyby, jak had kdyby se kroutil, přičemž ne více, než do půlkruhu se kolem otáčí. Zvonečky v rukou jí cinkají, kruhy na nohou zvoní, takt hudby se zrychluje, tanec stává se divější, únavu na očích je jí vidět, až znavena přepnutím na taburet klesne. Ztěžka lze popsat tanec ten, tolik originálního a tak zvlášt-ního je v něm. Viděl jsem v Praze v Národním břišní tanec (nebo závojový, chceš li) v Salome, ani přirovnat se k tomuto nedá; ten musí tančit Arabka. […] A jak originálně se Arabové baví ve svém divadle, to bych Ti přál vidět. Vlastně to, co my divadlem jmenujeme, vlastně to ani není, jsou to asi prvopočátky našeho divadla, kdy ‘hansvušt’ svou hloupostí hrál hlavní úlohu. Škoda, že jsme moc málo rozuměli, ale hra musila být jistě hodně vtipná, diváci se aspoň smáli jako diví. Dekorace, kostýmy umělců, zařízení divadla upomíná zašlou slávu a bohatství: kostýmy hedvábné a zlatem vyšívané, ale tak rozedrané, že z kusů cáry visí, zábradlí v hledišti bohatě vyřezávané, ale rozbité a dost špíny. Jelikož jsme vstupné přeplatili […] uvedla nás jedna z hereček do lóže. Moc nóbl ty lóže nejsou, aby se tam člověk dostal, musí po žebříku jako do kurníku. Je li obecen-stvo se hrou spokojeno, přisvědčivě hercům do hry mluví a hlasitě se směje. Ne tak hra, jako obecenstvo samo nás bavilo“ (Bohadlo 2000b: 280n.).
