disk

Scénologie krajiny 3

Hledání scénického, potažmo dramatického a divadelního potenciálu krajiny, tentokrát v Polomených horách.

Venku mrzlo. A byla inverze. Šedivý mlžný den, v polabském Brandýse trochu prosvětlený slabou vrstvou lednového sněhu. Stál jsem doma u okna a díval se ven. Daleko se dohlédnout nedalo. Psal se začátek 90. let a inverzní mlha byla tehdy ještě smíchána s dýmem z hojných topenišť (ostatně, to už je dnes zas…). Ale i přesto, že dohlédnout se dalo na pár metrů, měl jsem pocit, jako by si mne z velké dálky přitahovala magická ruka. Iracionálně, bez zřetelné souvislosti s čímkoliv, jsem začal pociťovat neklid a jakýsi vnitřní hlas mne nabádal, abych se pohnul a ještě teď odjel do Polomených hor, někam k hradu Houska. U Housky jsem před tím byl jednou v životě. Zledovatělé silnice a běhání po kopcích v inverzní mlze jsou zdraví nepřátelské. Ale tzv. rozumné argumenty zůstaly stranou. To naléhání přicházející z vlastního nitra bylo prostě silnější…

Doklouzal jsem starou škodovkou po prázdných okreskách k patě Houseckých vrchů a vydal se pár kilometrů nahoru, k hradu. Pohádkově tajemnou cestou mezi skalami, po hraně desítky metrů hluboké rokle, traverzem po tak strmém svahu, že kotníky bolely, po stříbrných loučkách v sedlech mezi vrchy.

U hradu nikdo nebyl. Co by tam také kdo dělal. V počasí, kdy bys psa… A navíc – Houska byla v té době fakticky opuštěná. Lidé se do ní vrátili teprve po pozdější restituci.

Procházel jsem po temeni Zámeckého vrchu mezi buky, s mlžně rozostřenou siluetou mlčící stavby za zády. A uvědomil jsem si, že po celou dobu cítím zvláštní napětí či vzrušení. Přimělo mne odjet pár desítek kilometrů k hradu a tady, na místě, snad ještě silněji rezonovalo mým nitrem. Intenzivní pocit, že tu nejsem sám. Intenzivní pocit, že místo mne pozoruje a naléhavě ke mně promlouvá a já se rozumem jen ztěžka dobírám obsahu jeho poselství (porozuměl jsem zřejmě až po několika letech). Pocit bázně v kontaktu se silami silnějšími než jsem já, ale přesto mne k čemusi volajícími… Souběh potřeby odejít, utéct z místa napětí, a potřeby vrůst na tom místě do země a nikdy už se odtud nehnout.

Krajina si mne přivolala. A já? Zůstal jsem a zůstávám.

[…]

Základní tvar krajiny

Tvary zdejších skal připomínají různé bytosti včetně člověka. Asi nejznámějším příkladem tu je dvojice skalek Žába a Obří hlava, které z profilu skutečně vytvářejí takovou iluzi. Skály připomínající lidské bytosti nás v pozdním večeru mohou vylekat, navodit představu setkání obrů, vnutit nám dialog s kamennou bytostí či potřebu uhnout jí z cesty. Ale při pohledu na skupinu skal můžeme stejně jako malý kluk Míša zcela dobově říct: „Hele, tady jsou dinosauři…“ Figurativní tvary ožívají před očima a mohou nám dát zažít potřebu jednat. Kamenní herci (Lipus, ale v jiném kontextu), ‘dramatis personae’ geologického vývoje zvolna pracující s pomocí vody a mrazu a tak dále ke svému konci.

Tvary skal připomínají věže, hrady nebo jiné nefigurativní objekty. Ať již jsou to známé skalní útvary ‘pokličky’, symbol Kokořínska (ty mohou ovšem se svými klobouky působit i figurativně – třeba jako skupina prelátů nebo jihoamerických indiánů); skalní okna – brány (Zátyní); řady skal připomínající – když už jsme u toho – indiánská puebla; skaliska nad Tuboží vyhlížející ‘hradně’ (tají se před nimi dech a roste napětí ze setkání s divokým hradním pánem); solitérní věžičky na Dlouhém hřebeni připomínající strážní vížky; falická skalní palice zvaná Čap… Primárně můžeme mít představy skutečných hradů či architektonických prospektů. Ale vidíme i jeviště zápasu o každodenní chléb, na němž své ‘role’ v tvrdém prostředí měkkého pískovce hráli rolníci a mlynáři. A cítíme ohraničenost prostoru skalami a jeho potenciál skrýt nás (jako jinověrce po Bílé hoře), ale i stisknout nás ze všech stran.

Formy seskupení skal oscilují od vedle sebe stojících soliterních skal (věží, hlav, postav atd.) až k celým spojeným řadám skal či skalním patrům, připomínajícím pevnosti, řady domů či gigantické schody. Místy se vytvářejí i jakési mizanscény. A jinde zase skalní bludiště jako stvořená proto, aby s námi někdo sehrál potměšile zábavnou hru na schovávanou.

Skalní průrvy – mezery mezi skalami v souvislosti se skupinami skal či trhlinami ve skalách obvykle vytvářejí velmi dramatický prostor odkazující k dramatickým procesům svého vlastního vzniku (slyšte: průrva, trhlina…). Člověka zasahují velmi fyzicky – ba, jsme-li objemnější, pak i bolestně fyzicky. Představa či pocit (roz)drcení dvěma obry tu je zcela namístě. Průrvy zužují náš svět fyzický i psychický a koncentrují nás k úkonům ‘projití’. Jejich metaforický potenciál je značný.

Inkrustované skály – specificky estetický pozůstatek konfliktu hornin: starších pískovců a vyvřelých kovových rud při horotvorných procesech třetihor; žhavé kovy prolínající puklinami v měkkém pískovci vytvářejí na některých skalách reliéfně vystupující obrazce. Nejtypičtější jsou asi obrazy růží – jak může působit skála Špičák u Střezivojic na pohádkové představy o zkamenělých hradech jakési Růženky…

Hluboké rokle – doly de facto kdekoliv na Kokořínsku. Třeba ty v oblasti Kosteleckých borů, nabízející zajímavé vizuální kontrasty horizontální a vertikální dimenze; a také kontrasty světla a tmy; vlhka a sucha; ticha a zvuku; hmyzu a člověka; vůně suchého písku a trávy a pachů vlhkých hub a plísní v mokrém pískovci. Rokle se klenou okolo nás a nad námi. Jako by celou svou ‘plochou’ působily na celou ‘plochu’ našeho těla. Tisknou, uchvacují, znervozňují i hladí. Vyvolávají pocity bezpečí a ukrytí před světem, před tím, kdo slídí na kraji srázu… A tu zase pocity ohrožení. Rokle hemžící se – pokud to připustíme – zvláštními bytostmi, lidmi z okraje společnosti, zbloudilými králi. A plné znaků: jen sama vymezenost rokle a určenost naší cesty roklí může mít sílu metafory, úzké průchody se mohou stát symbolem našich životních bojů, stejně jako to, když se z rokle cestou necestou začneme škrábat nahoru, po kolena zabořeni do léty napadaného šustícího listí a s ujíždějící hlínou pod nohama (s pocitem Sisyfa).

Samostatné balvany odpadlé ze skalních stěn mají silný dramatický náboj, a mívají ho i lokality v roklích, kde balvany leží. Drobné kameny, ale i kusy skal o rozměru 10×15 metrů. Zejména v případě těch větších cítíme v místě tenzi konfliktu přírodních sil. ‘Polomené’ kameny jsou prvkem rušícím řád a harmonii – v roklích obvykle dominují horizontály (dno rokle; horní hrany skal a roklí; zvětralé pruhy ve skále) a vertikály (skály ve stěnách roklí; pukliny mezi skalami; stromy na dně roklí), svírající vesměs pravý úhel. Šikmé plochy nalézáme obvykle jen na přechodu mezi plochým dnem rokle a vertikálou bočních stěn. Balvany na dně roklí jsou však natočením svých os ‘prvkem šikmého’ uprostřed pravoúhle organizovaného prostoru. Disharmonizují jej. Vstoupím-li na dně rokle mezi ně, jako bych se vyšinul z řádu.

Solitérní kopce, v Polomených horách především třetihorní vyvřeliny, některé ve skupinách, ale i samostatně stojící (proto ‘solitérní’), jsou v této krajině připomínkami k nebi se obracející monumentálnosti přírody. Kontrastují s okolní mírně zvlněnou krajinou, zarážejí mohutností, avšak nepostrádají dimenzi vlídnosti. Metafory lidské pomíjivosti. Pevnosti odolávající času. Příbytky fantaskních bytostí (jako třeba hastrman z románu Miloše Urbana a hora Vlhošť) nebo příbytky stejně solitérních fantastických lidských postav. Výhledy z jejich temen na zdejší scenerii i na scenerie vzdálené můžete cítit jako laskavé objetí českou krajinou. A návazně:

Široké horizonty nabízejí z vrcholů (třeba Nedvězí) nebo ze skalních plošin (třeba na Vysokém hřebeni) výhledy tu směrem na jih, do nížiny, tu k severu, na daleké hory Lužické nebo Jizerské. Umožní nám pocítit ‘širokou emoci’, rozšíří a prohloubí nám dech a nabídnou pocit či představu účasti na bohoslužbě v chrámu přírody. Nebo obraz v dálce táhnoucího voje bojovníků. Nebo člověkem nedotčené krajiny. Nebo vizi momentek o osudech lidí v domcích, které vidíme daleko a hluboko pod sebou. Ale současně se pojívají s nejistě nastraženým opojením člověka stojícího na okraji srázu, který mnohdy láká k rozlétnutí se…

Mělká a široká údolí zejména za slunných dnů působí dojmem bezpečného a konejšivého, ale i otevřeného útočiště (údolí Orlice, oblast Deštné nebo Housecké údolí). Údolí jako scény stvořené pro romantické schůzky nebo pro tábořiště kočovníků. Chce se nadhodit tlumok na rameni a začít si zpívat do kroku na pouti za další obživou.

Vodstvo reprezentují na Kokořínsku především dva menší toky, oba bez vodopádů, peřejí a prahů. Klidné potoky tiše meandrují roklemi a loukami. Nejsou dramatické. Jsou vlídné. A jsou jedním pólem kontrastů. Avšak mokřady, jimiž protékají, se zejména za mlhavých rán či podvečerů stávají tanečními parkety víl zvědavě obkroužených bludičkami (běda muži, který podlehne!), nebo úkrytem bizarních bytostí vynořujících se v trhlinách mlžných clon. A tajemně vlídnou tvář zase obrací k člověku nápomocné studánky, beroucí se odkudsi z podskal, kde se bůhvíco děje…

[…]