(úryvek)
První herecká škola
Dne 10. 11. 1939 v časopise A‑Zet vyšel inzerát, který oznamoval:
„Potřeba nových mladých sil nezatížených tradičním herectvím přiměla dramatika E. F. Buriana k tomu, že založil sbor mladých lidí odhodlaných stát se herci. Elévové D 40 budou se učit tři roky; budou vzděláni odborně prakticky i teoreticky. Jejich počet nebude veliký (10 až 15 hochů a děvčat dohromady). Divadlo D 40 dostalo v poslední době tolik přihlášek, že počet zkoušených daleko přesahuje počet přijatých. Pokus E. F. Buriana je velmi zajímavý. Jeho důraz na kulturu řeči, pohybovou pohotovost a co nejširší vzdělání přinese českému divadelnictví jistě řadu zajímavých talentů.“[1]
Burianovo rozhodnutí otevřít při divadle D samostatnou hereckou školu však nevzniklo až za okupace, ale mělo své kořeny již v minulosti. Také EFB byl značně nespokojen s tehdejším stavem veřejného i soukromého divadelního školství a s nevyhovujícími metodami výuky na státních konzervatořích. Absolventi těchto škol byli možná
„dobře připraveni pro působení na konvenčních scénách, ale postrádali schopnosti, jaké od herců vyžadovala avantgarda, zejména právě avantgardní scéna druhu divadla D. […] Měla‑li avantgarda získat pro sebe vhodné herce, musela si je vychovat metodami odlišnými od metod konzervatorních“ (Srba 1980: 29).
Burian se pokoušel školit mladé herce již dříve, ale teprve s přestěhováním divadla D z Mozartea Na Poříčí vznikla možnost založení herecké školy.
Přijímací zkoušky do herecké školy E. F. Buriana probíhaly od října do poloviny prosince 1939. Zde je ukázka dopisu, kterým Burian na přijímací zkoušky zval zájemce:
„Obdrželi jsme Vaši přihlášku do herecké školy D 40. Dostavte se 11. prosince 1939 o 10. hod. dopoledne do divadla D 40, abyste se podrobil/a zkoušce. Můžete si k ní event. něco sám připravit.
Ohlásíte se v půl desáté v kanceláři D 40 u Ing. Kouřila a odevzdáte:
a) Křestní list.
b) Prohlášení od rodičů, že souhlasí s Vaší docházkou do herecké školy D 40.
c) Lékařské vysvědčení s popsáním Vašeho zdravotního stavu.
d) List, na který napíšete údaje o své osobě: jméno, příjmení, adresu, příslušnost.
K Vaší informaci podotýkáme, že práce v herecké škole trvá tři roky a teprve potom dostane žák vysvědčení. Zkušební doba je šest měsíců; neosvědčí‑li se žák v této době, bude ze školy propuštěn.
Konečně Vám chceme předem říci, že přihlásíte‑li se do školy a budete přijat, musíte celé tři roky vydržet v práci a podrobit se přísné disciplíně a kázni. Jen tak z Vás může vyrůst herec hodný vysvědčení D 40.
Očekáváme, že přijdete přesně o půl desáté, abychom přesně v deset hodin začali zkoušku.
S přátelským pozdravem Emil F. Burian“[2]
V polovině prosince 1939 pak již bylo rozhodnuto. Dne 16. 12. 1939 bylo v časopise A‑Zet uveřejněno:
„V divadle D 40 byly provedeny zkoušky do Burianovy školy. Z 33 přihlášených bylo prozatímně přijato 21 uchazečů na zkušební dobu šesti měsíců. Je to devět hochů a dvanáct dívek. Vzhledem k zájmu o jevištní architekturu se rozhodlo D 40 otevřít zvláštní oddělení pro výchovu mladých výtvarníků. Zkoušky budou vykonány v těchto dnech, takže obě dvě oddělení, herecké a architektonické, budou otevřena současně. Vyučování bude zahájeno po 1. lednu 1940“ s cílem „…vychovat novou generaci, která posílí řady herců divadla D a která ponese ze svých učňovských let do budoucna všechny pokrokové, dosud neprobojované tendence politické, organisační i umělecké práce divadla.“[3]
Sám Burian na otázku ‘Jaký je cíl Vaší herecké školy’ pak odpověděl:
„Vychovat herce, kteří budou schopni dokonalé synthetické divadelní práce. Je to snad první škola na světě, která dokonale spojuje praktické i teoretické předměty. Žák se v ní seznamuje již od svých prvních kroků s materiálem své práce teoreticky i prakticky.“[4]
„Po talentových zkouškách, provedených v prosinci 1939, sešlo se v prvním ročníku Herecké školy D 40 celkem 21 mladých adeptů divadelní práce […] přijatých prozatímně na zkušební dobu půl roku. K tomuto kolektivu se pak během doby přidružilo ještě několik dalších žáků, zatímco někteří z původně přijatých od studia odstoupili“ (viz Srba 1980: 30).
Zde je seznam žáků divadelní školy EFB, jenž byl přepsán Janem Burianem podle originálu uloženého v Památníku národního písemnictví:
1. Eva Brádková, Jana Dítětová, Hanka Goldsteinová, Heda Hrdinová, Libuše Kočová [ID – později Zuzana Kočová], Marie Lipovská, Věra Wicklová, Jarka Nedvědová, Stella Zázvorková, Nina Zvjagina, Radana Žďárská, Jana Šimonová, M. Tálská.
2. Vlasta Brodský, Ludvík Klišák, Jiří Kárnet, Jan Kropáček, Jaroslav Mašek, Vlasta Podzimek, Jiří Süssland, Tadeáš Šeřínský (režie), Josef Šmída (režie), připsáno rukou Radok (režie), pod čarou pak Jiří Benda, Gustav Heverle, Jaroslav Kubát, Zdeněk Míka, připsáno rukou [ID – A.] Pospíšil.
Podle programů k jednotlivým inscenacím k žákům Burianovy první herecké školy dále patřili: Z. Trnka, Vladimír Šmejkal, Jiří Eliáš, Vystrčil, M. Borzekovski, J. Vašák, L. Luděk. Původní počet přijatých se během trvání Herecké školy D 40 měnil (zvláště se zmenšil po prvním semestru) a podle Niny Zvjaginy (poslední žijící pamětnice této herecké školy) se ke konci školy ustálil na počtu 15.
K hlavním předmětům ve výuce v Herecké škole D 40 patřily:
1. ročník (zkušební) – recitace a základy mluvy (vyučující Lola Skrbková), jevištní technika (včetně svícení a stavění scény – Josef Kozák, O. Řezáč, V. Forejt), taneční výchova (Nina Jirsíková), tělesná výchova (Jan Kühnmund), líčení a nauka o masce (Bohumil Machník a A. Horálek), historie divadla a jevištní architektura (Miroslav Kouřil a Josef Raban), sborový zpěv (Vlasta Burianová), režisérský kurs (EFB).
2. ročník – sborová recitace, sólová recitace, základy hereckého projevu, líčení a nauka o masce, tělesná výchova, taneční výchova, hudební nauka a zpěv, historie hereckého stavu.
3. ročník – sborová a sólová recitace, herecký projev, hudební nauka a zpěv, líčení a nauka o masce, taneční výchova, tělesná výchova, historie českého divadla.
Potřebnou korepetici měli na starosti Zdeněk Přecechtěl, Václav Kašlík, Jiří Sternvald a v každém ročníku byla sledována praktická činnost v divadle Emila F. Buriana.[5]
Podle původního plánu měli mladí adepti v Herecké škole D 40 studovat tři roky. Do uzavření divadla se však podařilo realizovat jen dva a půl semestru. Přesto se tito kandrdasové dokázali intenzivně zapojit nejen do práce celého kolektivu divadla D a postupně přebírat dosavadní úkoly souboru, ale pod vedením Václava Vaňátka (vedle EFB jediného stálého režiséra divadla D) založit divadlo pro děti a mládež, tzv. malé déčko neboli d 41.[6]
Podle Niny Zvjaginy, ve jménu všichni jsme vlastně čeleď téhle tvrze, vzali elévové své účinkování v divadle D tak vážně, že trávili celé dny jen v divadle D. Dopoledne se účastnili zkoušek jednotlivých inscenací,[7] odpoledne měli „školu“[8] a večer hostovali v představeních nebo jinak vypomáhali a účastnili se dění v divadle.[9] Podle Zuzany Kočové pak „díky elévům měl Vaňátko základní soubor pro ‘malé déčko’, Jirsíková taneční kompars na docela slušné úrovni“ (Kočová 1975: 167) a Burian mohl uskutečňovat svůj program poetického divadla.
Burianova herecká škola byla čistě soukromá, tudíž aby její žáci nebyli odvedeni na práci v Říši, udělal z nich Burian elévy divadla pobírající za svou práci v divadle pravidelný plat. Mimoto Burian ze školy nepropustil ani žáky židovského původu. V Déčku pracovali jako pomocný technický personál a jakoby náhodou se účastnili vyučování hlavních předmětů.
Do uzavření divadla D gestapem 12. března 1941 se zúčastnili žáci Herecké školy D 40 cca 20 inscenací, a to včetně inscenací ‘malého déčka’, ve kterých hráli většinou hlavní role. Když uvážíme, že herecká škola existovala pouhý jeden rok a tři měsíce, je divadelní aktivita jejích žáků v divadle D obdivuhodná. Po zatčení EFB a likvidaci divadla D k přerušení kontinuity herecké školy nedošlo. Většina věřila, že válka brzy skončí, Burian se brzy vrátí a divadlo D bude znovu otevřeno. Proto ve škole pokračovali i po zatčení EFB, a to ilegálně v soukromých bytech nebo na různých místech Prahy (podle Niny Zvjaginy to byl třeba i „blázinec v Bohnicích“).[10]
Válka pokračovala a Burian se nevracel. Již v jeho nepřítomnosti mu byla nakonec odňata koncese a divadlo D – jeho majetek a část souboru – oficiálně přešlo pod správu Městského divadla na Vinohradech, kde žáci bývalé Burianovy herecké školy měli dovoleno nějaký čas statovat v malých rolích. Později některé členy bývalého Déčka, včetně elévů, přijala do Pražského dětského divadla Míla Mellanová, někteří odešli k venkovským divadelním společnostem a někteří, spolu s Josefem Šmídou, založili v suterénním výstavním sále secesního nakladatelského domu U Topičů na Národní třídě nové divadlo Větrník.
[…]
[1] Na inzerát se ve svých knihách odvolávají Eva Hrubešová (Herečka Stella Zázvorková), Vlastimil Brodský (Drobečky z půjčovny duší), Jan Machálek (Vlastimil Brodský). Zdroj, který uvádějí (večerní říjnové vydání Českého slova), je však chybný.
[2] Vinklář 1998: 14.
[3] Převzato z Kočová 1955: 370. Autorka článku však oznámení v uvedeném vydání tohoto periodika nenašla.
[4] H. „E. F. Burian“, Praha v týdnu, 1940, č. 24: 1.
[5] Podle Jaromíra Kazdy a jeho soupisu Zvukového archivu EFB, uveřejněného v Divadelní revui 2004/1, Libuše Burianová‑Vaňátková (sestra EFB) a Lída Burianová‑Matějovská (manželka EFB) vedly pěveckou školu, kterou založila matka EFB Vlasta Burianová, a v Déčku se podílely na hlasové průpravě herců. Praktické ukázky hlasových cvičení jsou uloženy v Divadelním oddělení Národního muzea.
[6] Svou činnost zahájilo v září 1940 a ukončilo v únoru 1941, stihlo realizovat 4 inscenace, ve kterých žáci herecké školy EFB hráli hlavní role (více viz. Vaňátko 1948: 357–358 či Mlejnek 2007).
[7] Zkoušelo se všude, kde to jen bylo možné – na jevišti, ve zkušebně, v sále, ve foyeru.
[8] Většinou se scházeli v tzv. malé kuřárně.
[9] O přestávkách během večerních představení například četli do mikrofonu zprávy o práci v divadle D, o tom, co divadlo připravuje a jiné podrobnosti a zajímavosti z divadla.
[10] Lola Skrbková zde učila základy herectví, Jaroslav Pokorný a Miroslav Kouřil přednášeli o světovém divadle a o scénografii a s Alfrédem Radokem Burianovi žáci nazkoušeli Mahenovu dramatickou poezii – recitační pásmo veršů.
