Studie kanadského japanologa ukazuje vliv divadla na beletristickou tvorbu Tanizakiho Džun’ičiróa
U Džun’ičiróa Tanizakiho tomu bylo stejně jako v případě dvou dalších významných japonských spisovatelů 20. století, Izumiho Kjóky a Jukia Mišimy – jeho úspěch na poli prózy zastínil slibnou kariéru dramatika. Coby dramatik přitom působil více než 20 let, od prvních publikovaných her Tandžó (Zrození) a Zó (Slon), které obě vznikly v roce 1910, až po poslední dramatické dílo Kaojo (1933). Ačkoliv byl Tanizaki na sebe hrdý, že si vlastními silami vybudoval jméno v bundan (literárních kruzích), připouštěl (jaksi neochotně, protože měl s tímto mužem komplikovaný vztah), že jej v začátcích kariéry podpořil Kaoru Osanai, vůdčí osobnost japonského moderního divadla šingeki. V nekrologu věnovaném tomuto muži, publikovaném v roce 1929, Tanizaki napsal, že „nemohu popřít, že jsem byl žákem pana Osanaie“ (TDZ 22: 236), a v předmluvě ke své sbírce her z roku 1925 uznal, že Osanai „byl můj jediný učitel“ (TDZ 23: 121). Tanizaki napsal dohromady přes dvě desítky her, včetně několika filmových scénářů a krátkých povídek psaných formou dialogu (gikjokutai no šósecu). Jeho dramatická tvorba spadá do období, kdy mnozí spisovatelé – vskutku šlo o většinu významných prozaiků – experimentovali s dramatem coby literární formou, již Japonci označují jako ‘drama období Taišó’. V letech 1910–1926, s výjimkou roku 1919, napsal Tanizaki nejméně jednu hru ročně. A v některých letech tohoto období (například v roce 1922) jeho dramatická tvorba dokonce převýšila tvorbu prozaickou. Množství her, jež v tomto období napsal, svědčí o jeho vážném zájmu o divadlo, o zájmu, který podle všeho načas zastínil jeho prózu. Dalo by se namítnout, že až do roku 1923, kdy se Tanizaki přestěhoval do oblasti Kansai, nebylo jasné, kterému žánru přikládá větší důležitost – dramatu či beletrii. Nejméně polovina jeho her byla inscenována – mnohé v době, kdy vznikly a byly poprvé publikovány – a režírovali je přední osobnosti divadla kabuki i šingeki jako Ičikawa Sadandži II. či Kaoru Osanai, což je obecně lepší výsledek, než jakého dosáhla většina tehdejších dramatiků. Mnohé z těchto her, mezi něž patří Hódžódži monogatari (Příběh z Hódžódži, 1915), Kjófu džidai (Období hrůzy, 1916), Aisureba koso (Když má člověk opravdu rád, 1921–1922) a Okuni to Gohei (Okuni a Gohei, 1922), se nadále pravidelně uvádějí. Přes to všechno zůstalo Tanizakiho dramatické umění jakousi výstředností jak ve srovnání s jeho knižní tvorbou, tak v kontextu historie japonského moderního divadla. A nabízí se množství možných důvodů, proč tomu tak je. […]
