(úryvek)
[…]„Vlastní lidské území [jeho] umění jsou ty podivné hlubiny lidského srdce, v nichž se spájí smutek se smíchem, smělost se steskem, drsnost s pláčem […] Není pochyby, že […] ztělesňuje jeden z velkých lidských a uměleckých typů českých: typ senzitivního humoristy, který často v koutku duše pláče.“ Tato slova napsala Joža Götzová kdysi o Bohuši Zakopalovi, ale platí také o umění Vlastimila Brodského, můžeme-li se znovu po letech podívat na komorní, neokázalý film německého režiséra Franka Beyera Jakub lhář, natočený v roce 1974: V okamžiku, kdy herec dostal příležitost vytvořit postavu Jakuba Heyma, v Čechách pro něho doba Augustů, Sokratů a Očenášů díky postupující normalizaci skončila. Stále populární hvězda vinohradského souboru vystupuje s Josefem Bláhou v další hříčce Neilla Simona Vstupte! (Sunny Shine Boys) o dvojici vysloužilých komiků; se svou tehdejší manželkou Janou Brejchovou mají za sebou filmově-muzikálovou verzi Noci na Karlštejně a natáčejí nezávaznou filmovou komedii Hodíme se k sobě, miláčku?
Špinavý dvorek otlučeného pavlačového domu. Úzká veranda s vybitými tabulemi, místo skla drátěné pletivo, které na kousku šedého nebe rýsuje síť s pokřivenými oky. Kusy vylámané podlahy opřené o rozbitou zeď. Na konci pavlačové chodby oprýskané dveře se slepou mřížkou vycpanou špinavými záclonami a papundeklem. Mrtvé ticho, jen kus hadru se třepotá na drátě nad verandou.
Dveře na konci chodby se pootevřou. Z tmavé siluety zasvítí bledý obličej a žlutá židovská hvězda na ošumělém kabátku. Muž věcně, beze spěchu zamyká a ukládá klíč do puklé zdi výklenku vedle dveří. Otočí se: Hluboké oči, plesnivé strniště na tvářích rozrytých několika ostrými vráskami, pod černým kloboukem odstávají velké uši. Ubohá kravata s šedými pruhy vyčuhuje z odstávajících klop a svírá úzký límeček kdysi bílé košile.
Na půdě rozpadajícího se domu schovává nemocnou holčičku. Opatrně pečuje o spící, než se vydá bezcílně bloumat prázdnými uličkami židovského ghetta kdesi na východě Evropy. Nespěchá. Trochu ztěžka a zeširoka, s rukama v kapsách neforemného saka, kráčí po hrbolatých kostkách. Čas pro něj přestal existovat – gestapo mu už kdysi sebralo hodinky. Letmo pozvedne hlavu k zatlučeným oknům v plesnivých zdech, nepřítomně se otočí za ojedinělým spěchajícím kaftanem a širokým kloboukem. Sní. Sní s otevřenýma očima. Úhledné bistro, kde ve sněhobílé čepičce servíruje svému příteli rozpálené placky… Pěkný pokoj, kde elegantně přisedá na pohovku k panince v růžovém kostýmku… Náhlé štěknutí rozkazu – Stát! – zruší vzpomínky.
Překvapeně mžourá do oslnivého kuželu světla. Ze strážní věže míří na přešlapující postavičku ostré oko reflektoru a vyslýchá ho anonymní hlas strážce schovaného ve světle shůry. Muž se musí udat na policejní stanici, neboť ačkoli už se blíží policejní hodina, prochází se ještě po ulici… Trpně přijme rozkaz, snaživě pospíchá ke stanici – zaváhá před nápisem na dveřích „Židům vstup zakázán“, ale pak s hlavou skloněnou do schýlených ramen odevzdaně vstoupí.
Tak začíná příběh Jakuba Heyma, „lháře proti vlastní vůli“, který na policejní stanici náhodou vyslechne zprávu z německého rádia o blížící se ruské armádě, prozradí ji spoluvězni a od té chvíle se jeho život v ghettu změní. Jedni mu nevěří, druhým dal naději, že skončí jejich otrocké a beznadějné živoření.
[…]
