(úryvek)
[…]
Můžeme se v tomto vývojovém stadiu výtvarného umění divit, že nějaký autor chce přimět diváka k aktivnímu vnímání svého díla, že mu chce naznačit, že jeho dílo má mnohem víc významových vrstev, než lze spatřit na první pohled, že je i není finálním, ukončeným produktem, že je prací, která se neustále proměňuje, že od expozice k expozici vyžaduje nové promýšlení, nové čtení, protože se od jedné ke druhé instalaci proměňuje, že včerejší skica se jeví dnes hotovým, finálním dílem, zatímco včerejší zdánlivě dokončené dílo je najednou dnes jen skicou čehosi, co se teprve bude možná rozvíjet? Jistě ne – a Wolfgang Tillmans se jeví být apoštolem takových postupů, které se opírají o tři základní ideje. Především o domněnku, že divákovi je třeba nejenom napovědět, ale také ‘doložit’, protože on sám se nejspíše není schopen propracovat k poznání podstaty předváděného díla. Druhá idea je s první těsně propojena a vlastně ji rozvádí: Výstava je komplexním dílem a diváka je třeba uchopit, provádět skrze ni a nakonec doprovodit k takovému vnímání obsahu, jaké si autor představuje. Třetí myšlenka je pro Tillmansovy následovníky nejlákavější a také nejnakažlivější, protože jde o přesvědčení o vlastní výjimečnosti, o tom, že každý detail autorovy cesty je pro diváka zajímavý, že vše, co zajímá autora, bude nepochybně zajímat i diváka, že skica, stejně jako nepovedená kopie, musí nutně zaujmout a nakonec diváka přesvědčí o tom, jak složitým myšlenkovým a tvůrčím procesem autor neustále prochází. Že autor scénuje sebe sama, není překvapivé, tak se děje víceméně při každé výstavě nebo veřejné prezentaci jeho díla. Už jsme si navíc na to skoro zvykli. Už se snad ani nepodivíme nad tím, když na výstavě najdeme zevnitř prosvícený stan jako symbol přístřešku a v něm fotografie, obrazy a dokumenty, jejichž prostřednictvím nám mladá dáma sděluje, s kým vším sdílela lože za svých dosavadních dvaatřicet let života, a když se v rámci tohoto artefaktu dozvíme, že byla v útlém dívčím věku brutálně znásilněna a že už nikdy poté nemůže být onou princeznou v růžových šatičkách, kterou si odmalička přála být; pochopíme i to, že pár let po ‘stanu’ vystaví svou vlastní postel, obklopenou dokumenty prohýřených, alkoholem i sexem prosáklých nocí, a v tichosti stáhneme svůj původní pocit, že nezřízený exhibicionismus a touha po sebepředvádění u některých lidí překračuje jakoukoliv přípustnou mez. Že ovšem postaví výstavu na scénování svých neúspěchů, chyb, omylů, hledání a pracovních postupů vůbec, to patří ke zvláštnostem Wolfganga Tillmanse.
[…]
