(úryvek)
Osoby:
Ivan Karaul
Pluškin
Kopak
Michal
Paša
Dora
Stařena
Praskovja
Děje se kolem roku 1910 u Ivana Karaula, prokurátora v hlavním městě ruské gubernie.
První část
Prokurátor Ivan Karaul je sám. Popíjí čaj ze sklenice. Vejde Praskovja, jeho hospodyně.
Prokurátor Pořád tu ještě jsou?
Praskovja Ne a ne odejít.
Prokurátor Řeklas, že nejsem doma?
Praskovja Že počkají, než se vrátíte.
Prokurátor A proč se mnou chtějí mluvit, ses neptala?
Praskovja Nic jsem z nich nemohla dostat. Sedí tam u stolu v předsíni jak zařezaní. Tady je ten župan, krejčí ho ráno přinesl. Přál jste si, aby vám zvětšil průramky. Nezkusíte si ho?
Prokurátor (navléká si župan, Praskovja mu ho drží) Říkalas čtyři, ne? Tři muži a žena?
Praskovja Ano.
Prokurátor To je situace! Jsem zvědavý, co mi chtějí, ale poslouchat je mě nebaví. Přišli společně?
Praskovja Ano.
Prokurátor Co to je s tím županem? Jako by byl těžší.
Praskovja Dovolila jsem si ho dát zevnitř vyvatovat. Nezlobíte se?
Prokurátor Ale to víš, že ne, ale…
Praskovja Prosím?
Prokurátor Nic. Je mi v něm docela příjemně. (Za chvíli) Ale co po mně můžou chtít…?
Praskovja To bude zas nějaká žaloba!
Prokurátor Jak jsi na to přišla?
Praskovja Dneska by přece každý hned podával žalobu. Kdekdo na toho druhého, a důvod si vždycky už najde. Žádná spokojenost není dnes mezi lidma.
Prokurátor Zas už přeháníš, Praskovjo. Sloužíš u prokurátora, proto se ti zdá, že nikdo není spokojený. Kdybys byla u lékaře, budeš říkat, že všichni lidé jsou nemocní.
Praskovja A není to pravda? Nemocnice je plná. Nevzali ani toho zedníka, co si na dvoře zlomil nohu.
Prokurátor Ten zedník je zvláštní případ, výjimka. A výjimek si člověk nikdy nesmí všímat. – Podívej se na statistiku. Třeba zrovna letos, 1910 – proti minulému roku se v naší gubernii snížil počet nemocných v ústavním léčení o deset procent. Rusko ještě nikdy nebylo šťastnější, Praskovjo.
Praskovja To já taky pořád říkám. A odsuzuju ty žalobníky. I sama se jim to snažím překazit. V zimě na ně otvírám okna a v létě jim zametám pod nosem. A oni fakt někdy odejdou.
Prokurátor Praskovjo, na návštěvy nesmíš být nezdvořilá. Bližního máme respektovat.
Praskovja Na ulici, no prosím, všechna čest. Ale sem nahoru ať mi neleze. Co máš pána co vyrušovat, když odpočívá – padej! Vystydne vám čaj.
Prokurátor Jednou jsem prokurátor této gubernie, takže z titulu své funkce se musím zabývat záležitostmi cizích lidí.
Praskovja Ten čaj, pane.
Prokurátor (pije) Je to má povinnost, Praskovjo. Dalas mi vyvatovat župan. Dobrá, za to tě chválím. Ale vířit návštěvám pod nosem prach, to prostě nejde. Víme snad, že existuje taky nějaká lidskost, ne? (Pije)
Praskovja Vám se to řekne. Ale kdybyste je tam v té předsíni viděl, udělá se vám nanic… Plivají na podlahu nebo ohmatávají plyšová křesla a šuškají si, jak jste zazobanej. A závidí vám.
Prokurátor Já přece nejsem žádný boháč, Praskovjo! Žiju si docela slušně, to ano, ale nic víc.
Praskovja A stejně vám záviděj.
Prokurátor Pro mě za mě, já jim to odpouštím. A sám si dávám dobrý pozor, abych nikomu nezáviděl. Lékař mě varoval, že závist působí pálení žáhy. A zažívání – to je základ. Zkus někomu vyříznout žaludek – a co mu z toho života zbude?
Ticho.
Praskovja Stavila se tu paní Balinská.
Prokurátor A to na mne ani nepočkala?
Praskovja No, ta jistě nepřišla podat žalobu. Alespoň prozatím ne.
Prokurátor Takové narážky si vyprošuju.
Praskovja Chtěla vám jen připomenout, že večer jdete na koncert do Šlechtického klubu.
Prokurátor Na toho italského houslistu, hraje prý skvěle Rossiniho. A já miluju Rossiniho. Až spustí předehru k Lazebníkovi! (Pozpěvuje si)
Praskovja Dnes už nebyla v černém a bílém, měla růžové šaty s modrým. Prý abyste se v osm nezapomněl pro ni zastavit.
Prokurátor Pravda, málem bych zapomněl. Pořád si nemůžu zvyknout, že dva roky smutku už uplynuly.
Praskovja Skoro bych řekla, že se vám po těch dvou letech začíná stýskat, no jen se přiznejte.
Prokurátor A proč ne? Zasnoubit se s vdovou má svůj půvab. Přijímá vás tajně. Uvelebíte se v nebožtíkově křesle… Manželské pohodlíčko, ze kterého ještě nevyprchal opar tajemství. A na trochu tajemství si já potrpím, je to něco jako hudba života.
Praskovja Hudba! Pořád ta vaše hudba! Za tři neděle se budete ženit, a to si pak užijete hudby…! Já ji ale poslouchat nebudu. Zmizím někam hodně daleko.
Prokurátor Praskovjo, jestli mě opustíš, dám rozkaz četníkům, aby tě přivedli zpátky a budeš bručet v lapáku o chlebu a vodě, dokud si to nerozmyslíš. Zapomínáš, že jsme spolu strávili deset let.
Praskovja To víte, preclíčky sypané mákem vám dělat nebude, ani shánět pěkně prorostlý bůček.
Prokurátor Právě proto tu musíš zůstat.
Praskovja To tak. Aby mě pak vyhodila ona?!
Prokurátor To se radši dám rozvést. Buď klidná, vy dvě si budete báječně rozumět. Ona si taky potrpí na všelijaké ty sarapatičky, co zpříjemňují život. Celý rozdíl je v tom, že na jiné. No tak se ty budeš starat o preclíčky, a ona zas pěstovat ty svoje květiny.
Praskovja No právě. Takže budete mít v domě moc květin a málo preclíčků.
Prokurátor Budu mezi vámi udržovat rovnováhu. Jednou se přikloním na tuhle stranu, po druhé zas na tamtu, a v tom nenápadném vyvažování bude i jistý… (Váhá)
Praskovja … půvab. To je vaše oblíbené slovo. Takže nakonec nebudou ani květiny, ani preclíčky. Ženské jsou na sebe vždycky zlé. Bude mě pomlouvat.
Prokurátor A ty budeš zas přede mnou pomlouvat ji. (Přísně) Ale jen s mírou, víc nedovolím. Jen tak trošku. Někdy si budu potřebovat i na chvíli odpočinout od těch jejích skvělých vlastností. A ona jich má, na to nezapomínej, Praskovjo, spoustu.
Praskovja Její manžel to netvrdil.
Prokurátor Taková nula! Jakživ nic nestíhal a pořád pil jenom ten svůj horký čaj. Ale Chambertin od Pomerolu nerozeznal. V tomhle já si s ní chválabohu porozumím. (Pije)
Praskovja Vdov já se odjakživa bála.
Prokurátor (trhne sebou) Dej už s tím pokoj, slyšíš! (Zaklepe na dřevo) Víš, jak jsem pověrčivý. Občas ti dovolím otřít se jazykem… Bože, každý si někdy potřebuje ulevit. Nervy mi tu ale dělat nebudeš! (Pije) Stejně jsi mi už zkazila celý večer. A k tomu ještě ty lidi v předsíni! Co mi kčertu můžou chtít?!
Praskovja Dalo by se jim říct, že se vrátíte až pozdě v noci.
Prokurátor To je ono. Ne, počkej. Musím si to rozmyslet. Když s nimi promluvím – začnou vykládat ty svoje problémy, a to je vždycky strašná otrava. A když se jim zapřu – bude mi ležet v hlavě, co vlastně chtěli, a zkazí mi to požitek z předehry k Lazebníkovi. A to by bylo ještě horší. Suma sumárum, radši je přece jen přijmu.
Praskovja Tak já je přivedu.
Prokurátor (sám) To je ta moje zvědavost! (Prozpěvuje si předehru k Lazebníkovi)
Vstoupí čtyři návštěvníci: Dora a Michal Tambov, Pluškin a Kopak.
Pluškin Zdravíme vás, pane prokurátore.
Prokurátor Ale vždyť my se známe. Vy jste… (Vzpomíná)
Pluškin Pluškin, ředitel pojišťovny. Už jsme se kdysi setkali…
Prokurátor Ano, ano, na nějaké svatbě. Zrovna ten den, co já byl vyznamenán řádem svaté Anny. Všichni mi gratulovali. Moc hezká svatba. Už ani nevím, kdo se to tenkrát ženil.
Pluškin Já, pane prokurátore. Vy jste byl, to se ví, vzácný host a prokázal jste nám velikou čest, že jste přišel…
Prokurátor No, nechme toho, příteli.
Pluškin Nevyrušili jsme vás?
Prokurátor Víte, já totiž tak trochu spěchám. Chci si zajít do Šlechtického klubu poslechnout předehru k Lazebníkovi. Pokud jde o nějakou složitější záležitost, hodilo by se mi líp, kdybyste mohli přijít třeba zítra.
Michal My vlastně taky máme trochu naspěch.
Prokurátor Dědicové se nemůžou dohodnout?
Pluškin Ne.
Prokurátor Víte, já žasnu, jak si lidi zvykli chodit zrovna za mnou, abych urovnával jejich spory. Nevím, čím jsem si získal pověst uvážlivého člověka, ale následky stejně musím nést. Jenom se nikdy, příteli, netvařte moc moudře. Nebo se u vás dveře netrhnou a kdekdo si k vám bude chodit pro radu. Ani se nestihnete najíst.
Pluškin Ivane Iványči, opakuji, že jsme nepřišli, abyste mezi námi urovnal nějaký spor.
Prokurátor Tak tedy podat žalobu?
Pluškin Ano.
Prokurátor Ach, žaloba, to je otrava, za tím je vždycky ještě někdo třetí. To už bych radši urovnával spor.
Pluškin Lituju, ale…
Prokurátor Při dobré vůli se někdy dá žaloba změnit na smírčí řízení.
Michal (podrážděně) To není bohužel náš případ.
Pluškin My už jsme se rozhodli. Vás jsme jen přišli požádat, abyste naši žalobu zaregistroval.
Prokurátor Než vám dám slovo, dovolte malou poznámku: chce‑li člověk zůstat šťastný, musí si zachovat shovívavost. Abychom mohli milovat své bližní, nesmíme si jich moc všímat, musíme na ně trochu pozapomenout.
Pluškin Nám to nerozmluvíte.
Michal A pospíchá to, vy ostatně taky.
Prokurátor Tak tedy žalobu podáváte všichni čtyři.
Pluškin Ano.
Prokurátor A ve stejné věci?
Pluškin Ne. Každý z nás tady má jiný důvod, který se ostatních vůbec netýká –
Michal Jen stručně, Pluškine, stručně…
Pluškin (Michalovi) Pak tedy mluvte vy, Tambove, když vás to tak bere.
Michal Mě nic nebere, ale chci, aby to už jednou skončilo. Celý měsíc to už na mně sedí jako nějaká nemoc. Mám toho až takhle.
Pluškin Chápejte, rozhodli jsme se všichni… Ne, teď mluvte, Tambove, vy!
Michal Ne, ani za nic. Byl to váš nápad podat žalobu. Napřed tedy mluvte vy.
Pluškin Ve vhodnou chvíli promluvím já taky. Tak už začněte, Tambove.
Michal Ne.
Pluškin Tak tedy Kopak.
Kopak Já? Já přece neumím mluvit. Já jsem… já… (Prosebně) Tambove!
Michal Ne. Nejdřív vy.
Kopak Pluškine!
Pluškin Ne. Začněte vy.
Prokurátor (Kopakovi) Poslouchám.
Kopak Podívejte se, pane prokurátore. Nás postihlo neštěstí.
Michal Jenomže každého jinak.
Kopak No ovšem, ale…
Pluškin (přeruší ho) Vždyť to není pravda. Zapomínáte, že něco společného tu je.
Michal A co?
Pluškin Nikdo z nás nemůže za to, co se mu stalo. A proto mne napadlo, že bychom přece jen mohli podat žalobu…
Kopak (doplňuje) Společně. (Obrátí se k ostatním) Proto myslím, že bychom si měli mezi sebou tykat všichni čtyři.
Michal Na tu chvilku, co nám ze života zbývá?!
Kopak Na čase nezáleží. Na onom světě nám započítají každý náš úmysl.
Prokurátor No ne! Nač vy hned nemyslíte! (Směje se) Ale nijak moc na to nespěcháte, co?! (Opět vážně) A teď k věci! (Kopakovi) Tak nač si, například, stěžujete vy?
Kopak Vyhrál jsem v loterii milion rublů.
Prokurátor Cože?
Kopak Ano. Milion rublů. V červenci. Zítra to budou rovné tři měsíce.
Prokurátor Takže vy jste ten…
Kopak Kopak. Konstantin Adamovič Kopak.
Prokurátor Viděl jsem vaši fotografii v novinách. To je báječně, pane Kopaku, opravdu skvělé! Blahopřeji. Dovolte (Vstává), abych vám potřásl pravicí. Jsem nesmírně rád, že konečně poznávám někoho, kdo vyhrál v loterii. Já si los v životě nekoupil, nemám rád vzrušení. Ale teď myslím, že na příští tah si nějaký opatřím.
Kopak Víte, já totiž…
Prokurátor Ale ano, ano, zajdu si pro něj ještě dnes večer. Neříká se snad, že štěstí je nakažlivé?
Pluškin Možná, ale tak jednoduché to zas není. Sotva kdy se dočkáme nějaké epidemie.
Prokurátor Dejte pokoj s tím pesimismem! (Kopakovi) Šťastný muž, který vyhrál milion. No a co teď…?
Kopak Nic.
Prokurátor Jak to, že nic? Začínám vás podezřívat, že jste provedl nějakou pošetilost – no Bože!, docela vás chápu – s někým jste se nejspíš pohádal, ne?
Kopak Jakživ jsem se s nikým nepohádal. Mě život naučil hodně toho snášet bez reptání. Vyučuju hře na klavír.
Prokurátor Takže velký ctitel hudby – jako já.
Kopak Ne. Já dávám hodiny. Jenže mých žáků pořád ubývalo. U toho, kdo se chce věnovat hudbě pro potěšení, nevzbuzuje chudý učitel důvěru.
Prokurátor A teď se z vás najednou stal boháč.
Kopak Celou minulou zimu jsem musel žít z jedné hodiny týdně. Ten večer jsem se najedl dosyta, a ještě mi zbylo na druhý den. Kdyby mě matka byla dala učit na housle, mohl jsem hrát po dvorech. Bohužel člověk nikdy nepomyslí na všecko.
Prokurátor Teď si můžete dávat šampaňské i k snídani.
Kopak Ano, skoro každý den jsem míval hlad. A v noci jsem nespal.
Prokurátor To byla chyba, příteli! Kdo spí, jí.
Kopak Kdo bdí, jí taky. Jenom trochu jinak. Někdy jsem si celou noc sestavoval jídelní lístek. V kuchařské knize, kterou mám po matce, jsem si našel nějaké vzácné jídlo, naučil se recept nazpaměť a už za chvíli nechybělo k dokonalé iluzi skoro nic. Na jazyku jsem cítil přesnou chuť jídla, které jsem si vybral. Víte, třeba jeřábci v rosolu mě přiváděli doslova do vytržení. Na nic jsem nezapomněl. V duchu jsem přidával pelyněk, kaprlata, krapet octa. Proložil jsem to několika tenoučkými plátky slaniny, a sliny už dostávaly chuť hotového jídla. No já se po těch jeřábcích v rosolu mohl prostě utlouct. Zapíjel jsem je samozřejmě vybraným červeným vínem, obvykle to býval Chambertin.
Prokurátor (přísně) K tomu by se spíš hodil Pomerol.
Kopak Chambertin byl v kuchařce popsán líp. Závěrečná kapitola je totiž o vínech. A při některých přesně zvolených slovech, například: zlatožlutá barva, hroznová příchuť, hřejivý pocit a tak dále, jsem si docela přesně vybavoval chuť Chambertinu.
Prokurátor Zkrátka užíval jste si všech pozemských dobrot bez obav, že si poničíte žaludek.
Kopak Anebo jeseter!
Michal (přeruší ho) Nezapomínejte, že spěcháme. Nejste tu sám…
Prokurátor Ale prosím vás! Nechte mluvit pana Kopaka. Milion se v loterii nevyhrává každý den.
Kopak Taky jsem znal do detailu oblek, po jakém jsem toužil. Krejčí ho měl ve výloze. Stačilo zavřít oči, a hned jsem se v něm viděl. A taky dům, kde bych byl chtěl bydlet. Stojí u městského parku, a když jsem šel kolem, dalo mi velkou práci, abych z roztržitosti do těch dveří nevešel.
Prokurátor Šťastný, kdo poznal hranice lidského štěstí, a koho štěstí navštívilo. Skoro jako v pohádce.
Kopak Ten oblek mám na sobě. (Ukáže na sebe) V tom domě bydlím a denně si v restauraci dávám k večeři jeřábky v rosolu s lahví Chambertinu. A přesto mě štěstí nepotkalo.
Prokurátor Ani když jíte jeřábky v rosolu? Máte asi přehnané nároky.
Kopak Příliš jsem po nich toužil. Teď už nemají žádnou chuť. A pokaždé, když je jím, nemůžu zapomenout na ten hlad. Míval jsem příšerný hlad, takový, že bych to byl vykřičel na celou ulici.
Prokurátor Ale teď je po hladu, ten už nikdy nebudete mít.
Kopak Ale vzpomínky na těch dvacet let, co mi kručelo v břiše, se už nezbavím. A vidíte, dřív jsem si na ty, kdo taky trpí hladem, vzpomněl málokdy. Zato teď na ně nedokážu přestat myslet. Dnes večer jsou těch lidí, co hladovějí, miliony, a mně se nad jeřábky v rosolu zvedá žaludek.
Prokurátor Něco vám poradím: než vejdete do restaurace, rozdejte pár drobných žebrákům u dveří. Já to taky tak dělávám. Hned se vám uleví.
Kopak Já tam vždycky zapadnu co nejrychleji, a na ně se ani nepodívám, poněvadž bych chtěl zapomenout, že jsem taky míval hlad. Ale nemůžu. Taky jsem třeba pozval jednou na večeři chudého přítele. Tolik se mi podobal, že jsem dostal strach. Prostě celý já, než jsem vyhrál na ten los. Připadalo mi, že se dívám na sebe, jak jím. Vyjel jsem na něho a on mi vyčetl, že se chovám nafoukaně.
Prokurátor Člověk se nemá utrhovat na přátele, na které se štěstí neusmálo.
Kopak Od rána se u mne dveře netrhnou, lidi mi nosí všelijaké dárky a chtějí peníze. Usadila se u mne rodina bratrance z Oděsy se čtyřmi dětmi, takovými vyžlaty. Pořád jen jedí a jedí, ve dne v noci. A já je s hrůzou pozoruju, jak jedí, a nenávidím je. Protože mají hlad. A já nemůžu začít nový život, dokud vidím, že někdo má hlad.
Prokurátor Naší dobročinností se bohudík podařilo počet hladových spíš snížit.
Kopak Já poznám člověku na očích, že má hlad. A ještě líp poznám hladového podle zvuku jeho chůze. Šoupají podpatky a našlapují na podrážku jistým způsobem, který nemůže mýlit. A přitom bych tak rád byl šťastný. Ale to bych musel nakrmit miliony lidí, a to nemůžu.
Prokurátor Rozdávejte podle svých možností.
Kopak Nedávám skoro nic, bojím se, že bych rozdal všechno. Někdy mě skutečně posedne takový šílený nápad – rozdat všechno, rychle, bez počítání, za pár hodin. A být zas jako před tím. Jenže už nechci žít jako dřív, nechci už mít hlad… Každou noc se probouzím, poslouchám to ticho, vydechnu a říkám si: šťastný jsi jenom ty sám, ti hladoví jsou někde daleko. Ale to už je zas někde v dálce slyším a pořád hlasitěji. Nikdy nemám v hlavě ticho. Aby se mi vrátilo, musím…
Prokurátor (přeruší ho) Musíte cestovat. Když chudí mluví cizí řečí, je jim rozumět mnohem hůř.
Kopak A to chci právě udělat. Ano, dnes v noci se vydám na cestu. Taky tomu tak říkám. My všichni čtyři užíváme toho výrazu. Když se mluví o cestě, rozumíte, nikomu to není nápadné, neotáčejí se na ulici za vámi…
Prokurátor Takže… Takže nejde o skutečnou cestu?
Kopak V přímém smyslu slova ne, pane prokurátore. Dnes v noci se zabiju.
Prokurátor Eh?
Pluškin Rozuměl jste velmi dobře.
Prokurátor Tak tohle jste mi přišli říct?
Kopak Ano, pane prokurátore.
Prokurátor Nejspíš jste čekal, že teď zůstanu paf? Ale kde, co vás nemá… Vím, že milionáři si potrpí na různé žertíky… Třeba tuhle jeden velkoobchodník z Moskvy uprostřed noci prohlásil, že z hospody neodejde. „Všecko platím,“ hulákal, „ale ven mě nedostanete ani dveřmi, ani oknem.“ Museli vzbudit zedníky a bourali tam zeď až do svítání. Pak teprve prošel zdí a všichni muzikanti za ním. (Náhle přísně) Lituji, ale nejsem majitel nočního podniku, pane, jsem carský prokurátor.
Pluškin Přísahám, že nežertuje.
Michal Nikdo tu nežertuje.
Prokurátor Přistupte, Kopaku… Ano, ano, ke mně. Ještě blíž, až sem. Otevřte ústa a dýchněte na mne. (Pauza) Ještě jednou. (Pauza) Hm. Alkohol z vás není cítit.
Pluškin Od včerejška se ničeho nedotkl.
Michal Chce zemřít hladový.
Dora On se opravdu dnes v noci zabije, pane prokurátore.
Ticho.
Prokurátor A já vás přijal, abych si s lehkou myslí mohl v klidu poslechnout koncert toho italského virtuosa.
Kopak Vy za nic nemůžete, pane prokurátore, stačí, když na to přestanete myslet.
Prokurátor Je vidět, že mě špatně znáte. Nesnáším nešťastné lidi. Když mému zapisovateli zemřela žena, byl na něho tak smutný pohled, že jsem si musel vzít čtrnáct dní dovolenou. A tentokrát nejde o nějaké obyčejné ovdovění. Tady jde… To je ale případ, pánové! To zas bude večer, už to vidím! (Obrátí se zas ke Kopakovi) Ale i kdybyste to mysleli doopravdy, což naprosto odmítám připustit, proč jste tedy přišli za mnou? Abyste mi oznámili své rozhodnutí? Nebo jste mě snad přišli pozvat na pohřeb?
Kopak Ne, chceme podat žalobu.
Prokurátor Na koho?
Kopak Podávám žalobu, že nemůžu spát.
Prokurátor Vemte si prášek na spaní. Ale ptal jsem se: Na koho podáváte žalobu?
Kopak (neposlouchá ho a pokračuje) Podávám žalobu, že jsem měl dvacet let hlad.
Prokurátor Ale na koho, k čertu, na koho?
Kopak Na Boha, pane prokurátore.
Prokurátor Pane, upozorňuji vás, že já věřím v Boha.
Kopak Ale vždyť my taky.
Prokurátor Dejte si pozor… Jistě nás poslouchá.
Kopak To doufám.
Prokurátor Ale prosím vás! Milionář, a chce žalovat Boha! Že se nestydíte! Boha, který vás stvořil! Který vám dal vyhrát v loterii! Ostatně vaše žaloba ohrožuje společenský řád. Zamítám ji.
[…]
