(úryvek)
I.
Matinka moje měla čtrnácte let, když si ji můj tatíček zamiloval. Chodívala tehdy ještě do školy k pannám Voršilkám a její ctitel čekával tam na ni denně dvakráte blíž fortny, aby ji domů doprovodil.
Slýchala jsem, že otec miloval matku nade všecko, a není tedy divu, že po dva roky všude jí v patách býval, a když dospěla k šestnáctému jaru, babičku o její ruku požádal.
Moje babička byla žena zvláštního rázu. Neměla sice vyššího vzdělání, ale vynikala přirozenou moudrostí; byla rozšafná, ač někdy až příliš přísná, ale za to spravedliva. Slovem, byla to žena z lidu, která přičiněním svým uměla se nejen vyživiti, ale podařilo se jí také něco zahospodařit. Mívala obchod plátenický jako její přítelkyně Sedmíková, tento pravzor Tylovy paní Šestákové v Paličově dceři.
Přesvědčivši se, že nápadník milované dcery jest také řádný muž, dala svolení k sňatku. Otec můj byl tehdy vrchním sklepníkem v hostinci „U tří lip“ na Příkopech v Praze; ale poněvadž hodnost: vrchního sklepníka babičce nevyhovovala, najala novomanželům výsadní hospodu v Žebráce, kde jim také v neděli sama pomáhala.
Rodiče moji žili na venkově šťastně a spokojeně, a ke blahu nescházelo prý jim nic – jak maminka říkávala – než dítko, za něž denně Pánaboha prosila. I babička měla takové přání a vydala se na Svatou Horu, aby přimluvila se u Bohorodičky o nějakého caparta pro své děti. Panenka Maria záhy prosbě té vyhověla a novomanželé hleděli vstříc radostné události.
A když jednoho dne počala moje maminka hlavu věšet a neklidně přecházet, a na dotaz babiččin: „Co je ti, dceruško?“ přítomný pan farář odpověděl: „Nu, co by jí bylo? Mladá panička chystá nám překvapení, nového občánka žebráckého“ – tu babička zděšeně zvolala: „Jak, žebráckého? Ne, to se nesmí státi, moje vnouče nebude žebráckým občánkem, moje vnouče musí se narodit v Praze, tak jako já i moje děti, i moji rodiče a praotcové! Ó, že mi to už dávno nenapadlo!“
Takto horlíc snesla babička všechno již dříve připravené prádélko dětské a jala se dceru na cestu do Prahy připravovati. Všechno domlouvání hostí nepomohlo. „Nic, nic!“ volala babička, „má dcera půjde hned k druhé dceři mé do Prahy.“ A babička, jindy ve všem tak povážlivá, nedala se již od toho odvrátit.
Mívala tvrdou hlavu, „zrovna jako ten Žižka,“ jak říkával prý dědeček. Matka má netroufala si odmlouvat. S uzlíčkem v ruce čekala chvějíc se na matčino pokynutí.
„Snad byste, panímámo,“ pravil ještě pan farář, „nenechala svou churavou dceru pěšky až do Prahy?“
„Eh co, je mladá a silná, však ona to vydrží,“ odpověděla babička. „Dovézt ji tam nemohu, všecko v poli pracuje, koně nikdo nemá doma. Však ona do Prahy dojde.“
A na to udělala babička dceři své křížek na čele, políbila ji a doprovázela ze dveří.
Matka má dorazila šťastně do Berouna, kde prý u nějaké zdi si sedla na kámen, aby si odpočinula. Noc byla jasná, svítil měsíc. „Kde pak to asi jsem?“ tázala se matka po chvíli sama sebe, pohlédla malými dvířkami za zeď a zděšeně vzkřikla. Byl to hřbitov měsícem ozářený. Živá fantasie představovala jí hrůzné obrazy, i sklesla bez sebe k zemi. Ponocný, jda tudy kolem, nalezl ji, vzkřísil a do své blízké chalupy odvedl. Žena ponocného nabídla se jí k průvodu do Prahy, neboť chystala se tam právě též jakožto berounská poslice. O půlnoci vyšly z Berouna a po šesté hodině ráno stály již u Oujezdské brány.
S velkým namaháním dostala se matka až na Nové Město do Marianské ulice, kde bydlel její otec se svou druhou dcerou. Byl to malý, jednopatrový domek. Matka plačíc dovlékla se po schodech nahoru, tu však bolestmi zachvácena klesla na pavlači zrovna přede dveřmi a za málo okamžiků spatřila jsem světlo boží jakožto Pražanka, jak si toho babička přála.
Když téhož dne večer babička v Žebráce od poslice uslyšela zvěsť o narození prvního vnoučete, vydala se ihned na cestu do Prahy. Držela mne jakožto kmotra při křtu na rukou a také své jméno, Alžběta, mi dala.
Babička vzala mne k sobě na vychování, abych se prý v hospodě u rodičů nezkazila a od otce Prušáka se neponěmčila. Otec neuměl skutečně ani slova českého a mluvil s námi dětmi jen německy nebo francouzsky.
Babička byla dobrá žena, ale ve věcech vychování měla trochu zastaralé názory a nechtěla věřiti, že by děvčeti bylo třeba trochu více než uměti číst, vařit a trochu počítat. Už psaní považovala za zbytečnosť, poněvadž prý z toho jen neštěstí pochází, když zamilovaná dívka umí psát a tím způsobem s milencem se dohodnout.
Dle těchto zásad měla jsem i já býti vychována. Babička jednou zle se poděsila, když mi bylo jako dítěti starou cikánkou prorokováno, že někdy bude ze mne komediantka. Shledávala totiž, že skutečně k něčemu takovému vlohy mám, neboť prý jsem se uměla přetvařovati. A když jsem měla šest let, deklamovala jsem sousedovým dětem.
V desátém roce přišla jsem s babičkou do divadla na Čarovný závoj, který se mnohokráte jakožto novinka provozoval. Já tu noc potom nespala; Kolárová jakožto Celie stala se mým idealem; působila na mou blouznivou mysl tou měrou, že jsem ji ve snu i bdění stále před sebou viděla a řeči její z divadla po ní opakovala.
Ale to vše mi nestačilo, já chtěla také něco více uměti; nelíbilo se mi, že mne babička jen k domácí práci přidržuje.
Jednoho večera, když jsem měla ruce od prádla do krve rozedřené a babička mou pilnost chválila, dodala jsem si srdce a tázala se jí, kdy počnu chodit do školy. Ale pochodila jsem špatně. Babička se na mne zamračila a řekla, že na to ještě času dost. To mne rmoutilo, i přestala jsem při práci být veselou, a když se mne jednou babička tázala, co mi schází, opakovala jsem svou žádost, aby mne dala do školy. I podařilo se mi tentokráte babičku přemluviti. Dovolila mi choditi k jednomu strýci; vysloužilému desátníku, jenž mne učil číst, psát a počítat. Babička platila za to učení měsíčně stříbrný dvacetník a já za to byla velmi pilna. Teprv později dostala jsem se do školy řádně.
V den svých dvanáctých narozenin byla jsem od rodičů, kteří zatím do Prahy se přestěhovali, k obědu pozvána; když jsme při stole seděli, tázala se matka v žertu nás všech dětí, čím každý z nás chce býti.
Sestra Mathilda zvolala vážně: „Já chci být profesorkou“ – a to přání se do jisté míry splnilo, neboť stala se učitelkou a měla později svou vlastní dívčí školu. Bratr Eduard přál si býti jeneralem, ale pohříchu nesplnilo se mu to; neboť u vojska nepřivedl to dále než na četaře. Za to byl velmi skromným bratr Jindřich, chtěje býti pouze tatínkem. Sestra Berta přála si býti uzenářkou, protože jedla ráda uzenky, kdežto nejmladší Karolína, která libovala si v slanečkách, chtěla býti kupcovou. Mne se tázali naposled a já projevila jsem touhu býti královnou nebo aspoň princeznou.
A později jsem jí byla mnohokráte – na jevišti.
Celkem požehnal Pánbůh mé dobré rodiče jedenácti dítkami. A když se někdo matky tázal, kolik má dítek, odpovídala jsem hbitě za matku: „Prosím, deset dětí a jednu dceru.“ Já byla totiž tou dcerou, nechtíc se nikdy počítati mezi děti.
Měla jsem třinácte let, když mne otec vzal do Karlových Varů, kde byl hostinec najal. Tam nastal pro mne obrat, neboť poznala jsem kus volnosti. Tam nebyl každý můj krok a pohled bedlivě střežen, tam mi popřál otec za odměnu denní práce večerní zábavy – di vadla! Jaké to byly pro mne blažené chvíle! Byla jsem na vrcholu své touhy. Když jsem prvního večera spatřila Halmova Syna pouště, rozhodl se můj příští osud. Duch můj byl mezi herci, a když opona spadla naposled, ani se mi se sedadla mého nechtělo. Druhého dne jsem překvapila otce deklamací Parthenie a otec se nemálo divil mému zanícení, i slíbil, že se u babičky přimluví, abych se mohla cvičiti a státi se herečkou.
Téhož dne předplatil mne otec u antikváře, kde jsem si dlužila různé divadelní kusy. Veliký dojem učinila na mne Katinka Heilbronská.
Nerada jsem se loučila s Karlovými Vary a bylo mi smutno, když jsem se octla opět v Praze v pokoji babiččině. Byla jsem opět domácí Popelkou.
Uplynula zima.
Naproti nám bydlil starší pán, jehož synek, asi čtrnáctiletý, rovněž jako já za noci, když vše spalo, u stolu sedával a čítal. Ale ne divadelní kusy jako já, nýbrž školní a jiné učebné knížky. Hleděli jsme na sebe okny jeden druhého pozorujíce. A hleděli jsme na sebe dlouho, až jsme se jeden do druhého tak zahleděli, že jsme z toho rozumu pozbyli a všeliké nesmysly tropili.
Karel S. byl moje první láska! „Teď mám už také svého rytíře,“ myslívala jsem si, „do princezny není tedy daleko.“
Ale byl to zrovna soudný den u nás, když vyšla naše láska najevo! Ta babička uměla řádit! Byli jsme oba biti. Ale což dbá láska výprasku? My ty rány rádi snesli, považovali jsme se za mučeníky čistých citů svých. A jednou, když jsme se přese všechny zákazy přece v kostele u Dominikánů sešli, a nikoho zrovna na blízku nebylo, slíbili jsme si u oltáře věčnou lásku a řekli jsme si, že raději umřeme, než bychom se dali odloučiti.
Za ruce se držíce vyšli jsme z kostela, nic jinak než jako ženich a nevěsta. Bože, já nevěstou! A když jsme se loučili a on poprvé mi znenadání hubičku dal – oh, blahost a hrůza najednou mne obešly!
Myslila jsem, že studem shořím, i pohlédla jsem na něho zuřivě a utekla jsem od něho.
Smělý ten kousek stal se rozhodným. Od té doby jsem se tomu opovážlivci vyhýbala. Nemohla jsem mu odpustit, že mne beze svolení mého políbil. Tak skončila moje první láska. Nespatřili jsme se nikdy více. Co nedovedly hrozby babiččiny, dokázala jediná hubička.
Nastalo podletí, otec mne vzal opět do Karlových Varů, kde jsem zase chodila do divadla. Když jsem tam viděla provozovati kus Rinaldo Rinaldini, byla jsem jako u vidění, a nechtěla jsem po skončení hry ani domů jít, přála jsem si ještě aspoň šest aktů.
Toho večera jsem nemohla usnouti, hrozný a přitom romantický vůdce loupežníků neustále mi tanul na mysli. I jala jsem se v modlitbě Boha prositi, aby mi seslal také takového zbojníka.
Usnula jsem až k ránu, a druhého dne jsem se zamkla do pokoje a počala jsem deklamovat, co jsem si z divadla pamatovala.
Divadlo bylo od té doby mou radostí jedinou a otec mne předplatil na sedadlo. Avšak saisona chýlila se ke konci a s ní divadlo. Poslední představení bylo Katinka Heilbronská. Ach, ta Katinka mi už docela smysly pomátla! Viděla jsem se již při čtení jako Katinka, ačkoli jsem o žádném Strahlovi ani tušení neměla; což teprv po zažitém představení!
Brzo potom odjela jsem zarmoucena do Prahy. Babičce jsem se o divadle ani zmíniti nesměla. Tak uplynul opět rok a já nebyla dosud ničím, v kuchyni bylo jeviště mého působení!
Zdálo se mi, že jsem u ohniště jako za živa zakopána. Matka byla šťastna, že může se na mne bezpečiti, babička jevila ke mně přízeň pro skromnost a zamlklost mou, já však byla tuze nespokojena, má touha po divadle nesla se stále výš a výše, ale křídla má byla spoutána!
Jedné noci napadla mi myšlenka: Když nesmíš chodit do divadla, budeš se aspoň abonovat u antikváře na kusy divadelní. A druhého dne měla jsem již předplatní lístek v ruce. Když v noci všichni spali, bděla jsem a četla s dychtivostí. Tak jsem v roce poznala Schillera a Kotzebuea, a mnohé akty znala jsem zpaměti.
Ale konečně jsem na tom přece neměla dosti a přemítala jsem neustále, jak si zjednati přístup do divadla.
Toho času bylo již zařízeno první jaksi samostatné divadlo české mezi Jeruzalemskou a Růžovou ulici. Ředitel Stöger vystavěl je svým nákladem. Napadlo mi jednou, že oslovím některého z herců, kteří chodili kolem našeho domu do zkoušek, a jednou skutečně se za jedním pustím. Jakoby nic kráčím jemu v patách přímo do divadla, jako bych tam patřila. Nikdo mne nezadržel. Já tam vlezu tiše do přízemku, kde bylo hodně tma. Zkoušel se Klicperův kus Opatovický poklad. Skrčila jsem se v koutku a zůstala jsem ticha jako myška.
Vystoupí Krumlovský, první herec český, kterého jsem kdy viděla, neboť před tím vídala jsem jen představení německá. V pozadí jeviště hořel poklad opatovický – mně při tom zašel sluch i zrak, byla jsem úplně ponořena ve hru. V tom – o běda! I zde mne osud pronásledoval v podobě divadelního mistra, jenž mne náhodou nalezl a bez okolků ze dveří vyhodil.
Hrozné zklamání! Při prvním vkročení ve chrám české Thalie taková ostuda!
Ale jen strpení – myslila jsem si – však já se tam přece dostanu!
[…]
