(úryvek)
V úvodní diskusi sympozia Grotowski: After – Alongside – Around – Ahead, konaného 14.–15. června 2009 u příležitosti roku Grotowského (1933–1999) na Univerzitě v Kentu, se jeden z mluvčích zmínil o tom, co znamená ztráta této nepřehlédnutelné osobnosti pro divadlo. Na to jiný mluvčí připomněl slova Richarda Schechnera, že Grotowski nikdy divadlo neopustil, protože v něm nikdy nebyl. Naznačil tím dvě roviny, kterými tato forma divadla překročila svůj vlastní specifický prostor. Jedna nás přivádí do oblasti léčebných metod; proto Marvin Carlson nikoli náhodou nazval chudé divadlo terapeutickým divadlem. Druhá rovina se dotýká spirituality a kromě Grotowského nás odkazuje i k svatému divadlu Petera Brooka.
O prvním přístupu se na sympoziu nemluvilo. To je pochopitelné, protože většina účastníků se věnuje divadlu a léčebné metody či terapeutické techniky jsou až příliš vzdálené jejich zájmu. Otázka spirituality byla ovšem o to aktuálnější. I když v malé míře, jistě k tomu přispívaly i kontemplativní výrazy herců na plakátech z jednotlivých představení Teatru Laboratorium či oči Ryszarda Cieślaka, obrácené ve Vytrvalém princi do vlastního nitra – vše umístěné před vchodem do Grimond Building, ve které se sympozium konalo. Frekventovanost slova spiritualita na sympoziu byla ale podnícená především tím, že představuje pro pokračovatele Grotowského principů určitý mezník: jedni na něj poukazují a hlásí se k němu, jiní ho berou v úvahu, ale nepříliš ho zdůrazňují, zatímco vyznavači gardzienických přístupů o spiritualitě neradi slyší. Zaznělo tu také několik příspěvků, které kladly gardzienické přístupy do protikladu ke spiritualitě, zdůrazňovaly jejich odlišnost od principů Grotowského a vyzdvihovaly fyzičnost jako základ divadla Staniewského.
Odstup od sebezkoumání a přenesení pozornosti na výzkum vnějšího prostředí není ale v rozporu s Grotowského pojetím; na sympoziu šlo spíše o vymezení se vůči některým jeho principům v kontextu umění jako prostředku k transformaci, hledání jiné roviny percepce, procesu transmise nebo vzestupu/sestupu v rámci tzv. vertikality; tedy o důraz na to Grotowského úsilí, které vyvíjel v 80. letech minulého století v zahraničí. K tomu ale zajisté patří výzkum zaměřený na zkoumání tělesných technik, inspirovaný vnějším prostředím. Tento typ výzkumu navazuje na Divadlo pramenů, vytvořené v rámci mezinárodní expedice, které později rozvíjel jeden z jeho tehdejších účastníků Włodzimierz Staniewski v Ośrodku Praktyk Teatralnych Gardzienice. Přičíst k němu lze jistě i program Objektivního dramatu, ve kterém Grotowski kladl důraz na psychofyzickou součinnost těla, hlasu, zvuku, písní v kontextu univerzálního kulturního dědictví.
Mohli bychom ovšem říct, že bez ohledu na to, kterou etapu Grotowského hledání jeho následovníci rozvíjejí, je to především právě fyzický projev spojený s určitou (a zhusta velmi vypjatou) mírou emocionality, který je s Grotowského pojetím spojuje. Dokonce bychom mohli obecněji konstatovat, že někde tady je možné hledat podstatu ztělesnění, tj. spojení vnějšího tvaru s vnitřním prožitkem, jehož základem je vnitřně hmatové pocítění. Právě toto spojení je základem scénických umění. Adekvátnost exprese, gestičnosti a celkového tělesného a emocionálního projevu na scéně vždy souvisí s vhodným poměrem jejich vzájemného skloubení.
To nás vrací k prastarému problému scénického vyjadřování, jímž je hledání přiměřenosti v propojení fyzického jednání a emocionality v rámci takového projevu, který přihlížejícím nejenom ozřejmí to, co dotyčný aktér představuje/prožívá, ale co zasáhne i je samotné, a tak jim představovaný prožitek zprostředkuje. Právě přebujelost emocí a jejich nezvládnutelnost nebo přemnoženost výrazu a nedostatečná korekce gest již historicky vyvolává potřebu obnovy a očištění divadla od nánosu přílišné subjektivity nebo zkostnatělé konvence. Takové úsilí o obnovu a očištění je často provázeno programovými manifesty, které slovně prostředkují základní teze a principy. Toto slovní zprostředkování se ale také může stát pramenem nedorozumění nebo příliš subjektivního výkladu, který se bude od původních principů vzdalovat, zvlášť když jejich původce sám už nemá možnost takový výklad korigovat.
[…]
