[…] Vztah herce a režiséra, jak vidíme, tvoří základ moderního divadla i v případě `zábavní‘ instituce, jakou byla Ornestova MDP. Ve většině případů její hladké fungování zajišťovalo kultivované jevištní předvádění člověka v různých situacích: hlavní vliv přitom měla dramatická či komediální kvalita těchto situací, daných textem hry, a o jejich jevištní účinnost se starali především herci. U několika výjimečných inscenací se pak podařilo právě díky spolupráci režiséra s herci prokázat na inscenačních výsledcích platnost principu, který Jiří Frejka kdysi nazýval „integrálně dramatickým myšlením“: vědom si budování nedílného celku výsledku – inscenace, kterou tvoří tři vzájemně se doplňující typy tvůrců (dramatik, režisér se svými spolupracovníky a herec), mluvil v jejich případě o „spojení svébytným okruhem názorového myšlení“.
Přestože – lépe řečeno právě proto, že byli spříznění takovou volbou – neprobíhala spolupráce mezi Ladislavem Vymětalem a Jaroslavou Adamovou idylicky, ba naopak, byla plná dramatického napětí, jak oba vždy přiznávají. Vymětal o tom řekl Ladislavu Danešovi: „J. A. je jednou z mála hereček, které od první zkoušky po poslední reprízu pro nic jiného nežijí. Její posedlost je velice pozitivní v tom, že se totálně upíná na práci, přičemž její vlastní osobní život je jí v tom čase vedlejší. Pozitivní v práci je – do určité míry – i ten moment, kdy dovede sama sebe nenávidět, cítí-li, že jí to nejde. Mnozí režiséři i kolegové herci někdy těm jejím stavům nerozumějí, domnívají se, že netýrá sama sebe, ale partnery, a to způsobem, který někdy hraničí s hysterií. Ten, kdo ji dobře nezná, může být z toho zmaten a těžko se dostává k pokračování ve spolupráci. Stávalo se to i mně. Míval jsem pocit, že mě chce Jarka zlikvidovat. Ale je to jinak. Je to přenesený afekt. Je nešťastná a pocit zoufalství si kompenzuje na ostatních. Na druhé straně musím přiznat, že ani já se k ní nechovám dvakrát shovívavě. Od určité doby, kdy jsem poznal její možnosti a způsob práce, mám na ni maximální nároky. Nepřipustím, aby řešila některé momenty svých rolí rutinou, banálním způsobem. Vím, že jde o mimořádnou hereckou osobnost, od které je možné a nutné žádat maximum. Proto jsem ji vždy provokoval: v zájmu věci“
„Téměř každý herec vám potvrdí, že to šrotuje ve dne a šrotuje to v noci, kdy se člověku o roli zdá nebo kdy se probudí a dostává ty pravé nápady, jak by měl říct tu a tu repliku, nebo co s rolí udělat, aby se ráno probudil a věděl, že si vymyslel pitomost,“ říká Jaroslava Adamová v Machoninově článku „O posedlosti“ a potvrzuje Vymětalova slova o dramatické cestě za jevištní postavou: „Jde mi to pomalu, dlouho se k ní dostávám, čtrnáct dní před premiérou se mnou není řeč a další postavou všechno začíná znova. Možná že tak propadají alkoholici alkoholu nebo narkomani drogám. Máte celý aparát profese, za léta se naučíte, jak se hraje, víte o svých prostředcích. Jsou pořád tady jako by měly hlad, a potřebují neustále nový materiál, nové psýchy, nové charaktery. V tom je asi to sobectví. Ale není to bez trestu, protože se živí tím, že vám vlastně celý život stravuje útroby, a vy je musíte pořád z něčeho živit a pořád do sebe cosi vbírat a zpracovávat to mozkem a citem, aby bylo z čeho.“ […]
