Burian od svého pojetí poetického divadla, divadla-básně, odvozoval – především v Divadle D – svou divadelní tvorbu: Začínalo to už způsobem chápání literárního textu, v němž nehledal na prvém místě prvky dramatické, neboť `dramatizovat lze jenom to, co v podstatě nemá dramatické struktury a v čem přímá i odvozená řeč (popis) není v přímé souvislosti s vizuální představou a zvukovou malebností. Většina velkých básníků má však daleko více vizuálních, pohybových i akustických prvků, než leckterá proslulá hra.` Burian se tak vzdává běžného úzu systému divadelního jazyka, jenž se chápe jako dramatický. Prohlásil to v citovaném článku k inscenaci Puškinova Evžena Oněgina v roce 1937 naprosto jasně: `Převedení přímého textu na jeviště se nazývá dramatizace, ačkoliv nejde zde o proces hodný toho jména‘. Tento jiný systém – básnického – divadelního jazyka se snažil uskutečnit svým scénováním.“[…]
