Libretista a textař W. S. Gilbert a skladatel Arthur Sullivan, zakladatelé a nejznámější představitelé anglické operety, patří zároveň k nejvýraznějším osobnostem hudebně‑zábavného divadla 19. století. Anglická opereta, jejíž jsou neodmyslitelnou součástí, se vyvíjí souběžně s kontinentální operetou evropskou, avšak vykazuje jistá specifika, která ji přibližují mnohem více než k operetnímu žánru, tak jak jej prezentují jejich kolegové v Paříži (J. Offenbach, F. Hervé, Ch. Lecocque ad.) či ve Vídni (J. Strauss ml., F. von Suppé ad.), k pozdějším hudebním komediím a muzikálům, které by se bez jejich vlivu pravděpodobně ubíraly jinou cestou. Na území Velké Británie a Spojených států se totiž jejich působení ukázalo jako zcela zásadní pro vznik nového žánru. Celá řada muzikálových autorů přiznává ovlivnění Gilbertovými vtipnými a inteligentními texty, které nejsou u operety obvyklé, stejně jako v té době ojedinělou integrací libreta, zpěvních textů a hudby, které bylo dosaženo také díky Sullivanovu smyslu pro divadelní situaci. Alan Jay Lerner, libretista My Fair Lady (1956), považuje Gilberta za ‘Adama moderních textařů’, skladatel Stephen Schwartz dokonce soudí, že „Všichni autoři hudebního divadla jsou dědici tradice Gilberta a Sullivana“ (Wren, 2001: 303).
Dvojice Gilbert&Sullivan je v dějinách skutečným fenoménem, což dokazuje i to, že to byli právě oni, kdo hudebnímu světu představil rovnocenné partnerství textaře a skladatele; stali se tak předchůdci moderních autorských dvojic jako Rodgers–Hammerstein, Lerner–Loewe, Rice–Webber, Kunze–Levay ad. Jejich zásluhou se textař začal uvádět vedle skladatele – a poprvé dokonce na prvním místě, čímž se zdůraznila role libreta a zpěvních textů, které se staly ekvivalentem hudební stránky. Právě oni představili světu novou formu hudebně‑zábavného divadla, která byla inteligentní, ale ne intelektuální, vtipná a často protknutá satirou na soudobou společnost.
Gilbertův svět, tak jak jej líčí ve svých libretech, si získal označení ‘topsy‑turvy’ (na hlavu postavený či obrácený vzhůru nohama), protože v něm většinou nic není tak, jak by mělo být, a specifický humor, který vynalezl, se potom nazývá ‘topsy‑turvydom’ (tj. páté přes deváté). V řadě ohledů bývá pak Gilbert přirovnáván ke svému mladšímu současníkovi G. B. Shawovi, který sám sebe popsal jako ‘nejkomičtějšího extravagantního tvůrce paradoxů v Londýně’ (Dark 2005), zatímco Gilberta mnozí pokládali za ‘nejhumorističtějšího muže viktoriánské éry’ a jeho tvorba by se dala charakterizovat názvem tercetu z operety The Pirates of Penzance: „jedinečný paradox“ (Gilbert 1879). Druhým komediografem, s nímž bývá Gilbert srovnáván, je Aristofanes. „Atmosféra Gilberta je atmosférou Aristofana“, uvádí Walter Sichel a soudí, že svět Gilberta a Aristofana není postavený na nonsensu, ale na „smyslu vzhůru nohama“, nejde podle něj o svět nadpozemský, ale o „pomezí mezi nebem a příliš pevnou zemí“ (viz Dark 2005). Stejně tak se Sullivan, favoritní skladatel královny Viktorie, která jej také povýšila do šlechtického stavu, označuje za „nejkomplexnějšího národního skladatele, kterého měla Anglie od dob Purcella“ (Bailey 1966: 65).
Partnerství těchto dvou výjimečných osobností potom vedlo k vytvoření jedinečného fenoménu pod nerozdělitelnou značkou ‘Gilbert&Sullivan’ a dalo světu několik pozoruhodných děl operetního žánru. Jak poznamenává jeden z autorů jejich biografií – bez nich bychom „nikdy neměli Šumaře na střeše, Kočky či Lvího krále“ (Bradley 2005: 3). I když oba napsali desítky dalších her i řadu operet či oper s jinými autory, jeden bez druhého se nikdy nedočkali výrazného úspěchu. Směr moderního hudebního divadla 20. století předznamenali Gilbert a Sullivan především pokusem o integraci, kterou pak naplno dokončili Rodgers a Hammerstein ml. počínaje Oklahomou (1943), která znamenala zlom v dějinách muzikálu. Jejich inovace však spočívala také ve výrazném rozšíření úlohy sboru, v důrazu na scénografii a spektakulárnost, čímž předznamenali pozdější westendové a broadwayské produkce; Gilbert byl navíc nejen vynikajícím libretistou, ale také režisérem – všechna svá díla psal s citem pro jeviště a sám je inscenoval.
V době, kdy Gilbert se Sullivanem začínají psát operety, není v Anglii příliš rozvinuté domácí, původní hudebně‑zábavné divadlo – úspěchu se těší burlesky a extravaganzy, music‑hallové produkce, hojně se uvádějí operety importované z kontinentu, a to především adaptace děl Offenbacha, Lecocqua a Audrana, ke kterým Gilbert poznamenal, že byly „primitivní, neinteligentní a někdy vskutku nepatřičné“ (Baily 1966: 128). Od slavné alžbětinské éry (1558–1603), v níž se objevila celá plejáda jak vynikajících dramatiků – vedle W. Shakespeara i Ch. Marlowe či B. Johnson, tak řada kvalitních domácích skladatelů – Thomas Tallis, William Byrd či Orlando Gibbons, měla Anglie na hudebním poli pouze dva velikány, skladatele Henryho Purcella (1659–1695) a G. F. Händela (1685–1759). Pro viktoriánskou Anglii, která byla na evropském kontinentu označována jako „země bez hudby“ (Bailey, 1966:64), byl o to cennější přínos Sullivana. Stejně jako on i Gilbert pozvedl britské drama 60. let z útlumu a stal se „zprostředkovatelem Změny, nového ducha divadla“ (Bailey 1966: 104). Jeho inteligentní texty, často zasazené do současnosti a mnohdy ji ostře parodující, tvoří protiklad středoevropské operety, v jejímž následném vývoji v německy mluvících zemích docházelo k degradaci libret, jež – na rozdíl od hudební stránky – nebyla považována za důležitá.
Londýn viktoriánské éry byl hlavním evropským velkoměstem, centrem bank, světového obchodu a sídlem monarchie. Celé 19. století pak lze označit za období technického pokroku, vědy, páry, elektřiny, ale také společenských změn. Britské impérium se rozpínalo, rozšiřovalo se o další kolonie a královna Viktorie, která vládne přes polovinu 19. století, se stala také indickou císařovnou. V tomto ‘století změn’ tvořili i Gilbert a Sullivan. V průběhu dvaceti pěti let vzájemné spolupráce napsali celkem čtrnáct operet, jejichž kvalita byla odlišná. Tyto dvě osobnosti – pedantský Gilbert a bohémský Sullivan, i když složily několik nejčastěji hraných děl v oblasti hudebně‑zábavného divadla – nikdy nespojilo blízké přátelství. […]
