O scénologii životního prostředí či životního prostoru člověka.
(úryvek)
Začnu příhodou. Jednoho pozdního letního odpoledne, bylo po prudkém lijáku a vše bylo ponořeno do teplých par zrozených ze setkání prohřáté země a chladivého deště, kráčel jsem sám po úzkém hřebínku vycházejícím východně ze Zbrázděného vrchu v Polomených horách. Počasí přálo samotě. Všeobecné vlhko a nejistota, zda nebe nepustí další příval vody, obvykle nelákají ke skotačení na lesních cestách.
Bylo to tak i lepší. Neskrýval jsem se před lijákem, a tak jsem s batohem na zádech, v mokré košili a s deštěm zplihlými vlasy až na krk vyhlížel jako vojenský zběh z dávných časů.
Z oparů se po stranách vysoko položené pěšiny vynořovaly palce jednotlivých pískovcových skal, věží a věžiček a vše bylo uzavřeno do světa o průměru nějakých 10 m kolem dokola. Pro srázy nedalo se jít ani vlevo ani vpravo, kde se jen daly tušit hluboké rokle. A k tomu praskání ještě neroztříštěných vodních kapiček klouzajících z mokrých listů na zem. Zdálo se mi – ač jsem bezpečně věděl, kudy jdu – že jsem opravdu na útěku či v poněkud ‘bezvýchodné’ situaci. Nesl jsem s sebou jakousi prosvětlenou otevřenou, ale těsnou vězeňskou kobku, balancoval jsem na úzkém pruhu vysoko posazené země – inu, leckterým způsobem bych ještě mohl popsat, jakým pocitům jsem se mohl tehdy oddávat.
A tu ucho zachytilo zvláštní hluboký, tlumený a pravidelný zvuk, který nabýval na síle. O vteřinu později bylo jasné: blíží se cválající kůň. A než stačila myšlenka odplynout, mlhu proti mně protrhla dopředu natažená koňská hlava a za ní hříva. Či přesněji řečeno, dvě hřívy. Kůň byl černý a hnal se mlhou. Na jeho hřbetě seděla mladá dívka. Její hříva byla zlatá, ovšem dvoudílné plavky, to jediné, co ji ‘halilo’, byly černé jako ten kůň. Dívka měla ostrý, bojovný, skoro ‘mužský’ výraz v obličeji.
Přehnali se kolem mne a kůň ocasem zase zavřel mlžnou oponu.
Čtyři vteřiny a byl jsem sám.
A tu jsem si povšiml, že stojím na kraji cesty, napolo objímám borovici nad srázem a opatrně se dívám směrem, odkud dívka přijela. „Tak“, blesklo mi hlavou. „A teď se jich vyrojí ještě celá švadrona. Bože, hlavně aby neměly meče…!“
Dobře to dopadlo. Nebo špatně? Chci říci: Nevyrojil se nikdo… Ale zážitek scéničnosti a dramatičnosti toho okamžiku, ten zůstal.
Východiska zkoumání; scéničnost a otázka č. 1
Téma, které tu chci otevřít, je zřejmě na samém okraji scénologického zkoumání. Je-li scéničnost ve své základní definici opřena o fenomén lidského chování, resp. jednání v určitém prostoru, chování, které vybízí ke sledování, tj je zaměřeno na diváky (Vostrý 2004: 7), pak krajina, a mám na mysli především krajinu neopracovanou člověkem, přirozenou, de facto postrádá právě základní atribut ‘scénického’. Krajina se nechová. Krajina nejedná. Krajina (toliko) je.
Samozřejmě, pustíme-li se cestou metafor, pak můžeme prohlásit, že i krajina se nějak chová. Za chování můžeme označit proměny související s počasím, vulkanické procesy či dlouhodobé procesy geologického, klimatického atd. vývoje. Můžeme i říci, že krajina ‘nutí’ člověka k tomu či onomu (tedy jedná?). Můžeme dokonce téměř opustit pole metafor a spolu s geology si říci, že krajina skutečně má ‘chování’, tj. schopnost reagovat na změny hodnot vstupu a výstupu v geosystému; chování má tři aspekty: fungování, dynamiku a vývoj geosystémů (krajiny)“ (Krajina 2006: 1).
Ale cestou metafor či přísně geologického pohledu bych v tuto chvíli kráčel nerad. Nositelem či ‘uskutečnitelem’ scéničnosti je – podle základní definice – člověk. Ten může mimo jiné i v souladu se svými scénickými city a vizemi krajinu přetvářet. Ale co ‘může’ z hlediska scénologie krajina sama o sobě, krajina bez člověka, krajina přirozená? Může – ve smyslu základní definice – vybízet ke sledování. Hůře už ale můžeme tvrdit, že je zaměřena na diváky. Nebo: Je nepochybně i oním ‘prostorem’ pro lidské jednání. Ale sama krajina nejedná.
Takže otázka č. 1 pro tuto stať: Co vlastně lze scénologicky zkoumat, bude-li předmětem tohoto zkoumání krajina? […]
