Máme vnímat proces vzniku portrétní fotografie jako souboj sebescénování portrétovaného a inscenačních postupů fotografa?, ptá se studie navazující na předchozí autorovy stati o inscenované a portrétní fotografii (Disk 4 a Disk 17).
(úryvek)
Irving Penn popsal tu událost později velmi stručně: Georgia O’Keeffe vstoupila do ateliéru a po pár vteřinách rozhlížení zamířila rovnou čarou k místu, kde byly odložené dvě velké divadelní zástěny postavené do velmi ostrého úhlu. Malířka se ‘zapasovala’ do uzoučkého prostoru a rezolutně prohlásila: „Tady chci být portrétována, toto je místo vyjadřující naprosto perfektně můj život…“
Nebyl to úplně rovný souboj. Přestože Irving Penn prošel školou Alexeje Brodovitche, kterému také asistoval v Harper’s Bazaaru, sbíral zkušenosti jako art director časopisu Junior League i slavného obchodního domu Saks Fifth Avenue a v okamžiku onoho setkání (1948) už pět let pracoval v časopisu Vogue pod vedením jiné slavné osobnosti vizuální kultury dvacátého století, Alexandra Libermana, byla – v té době jednašedesátiletá – Geeorgia O’Keeffe už dávno na vrcholu slávy a patřila už dlouhou dobu k výrazným postavám amerického moderního umění a v Pennově ateliéru tedy nepochybně kralovala.
Zkušená umělkyně věděla naprosto přesně, jak se má na veřejnosti prezentovat. Portrét byl nejspíše určený pro všechna tři vydání Vogue (New York, Londýn, Paříž) a více než dvě desetiletí prožitá v manželství s Alfredem Stieglitzem jí jistě dala dobré školení o marketingu a roli masmediální prezentace v utváření mýtu mezinárodně uznávané osobnosti. Na fotografii se jeví vtlačena do zužujícího se prostoru, kterým je jakoby ponižována. Z jiné fotografie, dvojportrétu Georgie O’Keeffe s Alfredem Stieglitzem od Arnolda Newmana, můžeme usuzovat, že její představa nejspíše byla prezentovat se jako člověk v pozadí, jako někdo, kdo je za každých okolností potlačovaný, jakkoliv její vlastní tvorba i její životní styl svědčí o pravém opaku. Od chvíle, kdy svou prací, ale možná ještě více svým půvabem okouzlila o dvacet tři let staršího Stieglitze, pořádal tento mimořádný umělecký impresário své doby rok co rok přehlídku jejích prací ve svých galeriích, publikoval její malby a nechal psát o jejím umění důležité kritiky. Byla tedy vše, jenom ne bytost zatlačená do ‘úzkých’, ale sama se chtěla takto scénovat… […]
