Januš (polohlasem, jako vnitřní monolog) Pardon, promiňte prosím, takhle to vůbec nemělo začínat. Nejdřív se měl ozvat úplně jiný hlas, hlas myslitele Fortunáta Aufa, který právě přednáší svou kosmogonii. Přál bych vám ho slyšet, i sobě bych to přál, ale nemůžu si pomoct, nedovedu se na něj soustředit. Kdysi nebylo pro mě nic snadnějšího, nemusel jsem se do toho nutit: tajemství vesmíru a mého místa v něm mě vzrušovalo jako polibek sfingy. A najednou nevím, co se to se mnou stalo. Vraštím čelo, skláním tvář do dlaně, zavírám oči, aby mě nic nerozptylovalo, ale ať dělám, co dělám, pořád se mi do Aufových strmých úvah pletou diskontní sazby, úvěry a konexe. Auf to má snadné, tomu se to myslí, tomu vlastně nic jiného nezbývá, nohy mu neslouží, místo pravé ruky má pahýl, proto se naučil psát levou, a hlava se mu na krku kymácí, jako by měla každou chvíli spadnout. To by ovšem byl jeho konec, protože on byl vždycky především hlava, hlavně hlava, hlava otevřená, jak říkali páni profesoři, když hledali, co na něm obdivovat. My jsme totiž s Fortunátem studovali, nejednou ode mne i opisoval. Nebyl jsem hlupák a Fortunát to dobře ví, proto mi posílá pozvánky, kdykoli někde přednáší. Jenomže člověk má při mém postavení pozvánek spoustu a některé nemůže jen tak bez následků hodit do koše. A tak se na Aufovu přednášku chystám už léta, celou tu dobu mám pocit, že vím, o čem bude mluvit, ale teď, když jsem konečně tady, dokážu sledovat leda tamhletu prasklinu na stropě. Ostatně i to je poznatek, možná že právě tohle tady mám dneska pochopit a něco se sebou udělat. Zdá se mi, že už je ten úpadek na mně vidět. Naštěstí jsou všichni, jak se říká, ponořeni do problematiky, i Regina vedle mě sedí jak přikovaná, ani nezkouší, která noha přes kterou dělá větší dojem. Auf dovede zaujmout posluchače. Určitě by zaujal i vás. Máte smůlu, že vám ten příběh vypravuju zrovna já. (Ozve se potlesk nepočetného publika) To už je konec? Vypadá to tak.
2
Janušová Byl báječný. Půjdeš za ním?
Januš Měl bych. Pojď, seznámím vás. (Několik kroků) Nechci zdržovat, Fortunáte. Děkujeme za pozvání.
Auf Jsem vždycky v rozpacích, když mám připravovat o čas někoho tak zaměstnaného, jako jsi ty.
Janušová Nikdy jsme nevyužili času lépe než dnes.
Januš Gina ti visela na rtech.
Janušová Však ty taky. Viděl jste, jak se kroutil na židli? Musel jste mu sáhnout hodně hluboko do svědomí.
Januš Rád uznávám, že jsem to potřeboval.
Auf Prosím tě, k čemu ty potřebuješ moje teorie? Víš sám nejlíp, co máš dělat, svědčí o tom tvoje úspěchy. Já navíc tomu, co děláš, vůbec nerozumím.
Januš To mi právě chybělo. Setkat se s někým, pro koho moje úspěchy vůbec nic neznamenají, protože se dívá na svět úplně odjinud. Tobě nemusím říkat, že cesta od úspěchu k úspěchu vůbec nemusí být ta pravá. (Předvádí se) Kolikrát už jsem doufal, že upadnu přes nějaký z těch klacků, které mi konkurenti a závistivci házejí pod nohy, a že se pak konečně odvážím otázky, za čím to vlastně jdu. Tak se to přece doporučuje v literatuře, ne? Jenomže, přiznám se ti, vždycky jsem ty výzvy k vnitřní obnově četl s nedůvěrou. Jako vznešená slova, kterým neodpovídá žádná z mých zkušeností. Ale ty se umíš dívat jedním okem do kosmu a druhým do lidské duše, tak přesvědčivě spojuješ niterné s nadoblačným.
Auf Přeháníš.
Janušová Můžete mu věřit, za devět let, co jsme spolu, jsem ho neviděla tak zasaženého. Po celou přednášku se tvářil jako usvědčený Claudius v divadle. Bůhví, co se v něm dělo.
Auf (lehkým tónem) Neleze na tebe chřipka?
Januš Jen se nepodceňuj. Umíš s posluchači pořádně zacloumat.
Auf Naštěstí se ke mně tak nehrnou, abych mohl napáchat rozsáhlejší škody.
Januš To jediné nechápu. Vždyť nás tady bylo sotva třicet! To už jsou všichni tak lhostejní ke stavu světa i ke stavu své mysli? Nebo je to vina propagace?
Auf Mně to stačí. Uvědom si, že ta moje cesta za pravdou vede přes území několika vědních oborů: astronomie, biologie, sociologie, psychologie, filosofie, teologie – to samozřejmě není pro každého. Jenomže já rád přemýšlím nahlas. Když slyším, co říkám, jako bych zároveň slyšel, co se na to dá namítnout, beru to v úvahu, a proto možná to zní přesvědčivě.
Januš Rozumím. Ale dá se z toho žít?
Auf Jakžtakž. To víš, nezbývá na knihy, o cestách nemluvě. Někdy nevím, jestli neobjevuji objevené.
Janušová A nemohl by vám Zlatko být něco platný?
Auf Prosím vás, máte svých starostí dost! Proč byste měli ještě podporovat mě?
Januš (opatrně) Když člověk udělá něco proto, aby byl lépe slyšet hlas pravdy, dělá to přece pro sebe. Zrovna jako když udělá něco pro to, aby viditelněji zazářila krása a abychom zřetelněji pocítili dotyk dobra. Bez toho by se na světě nedalo vydržet –
Auf (který už to nemůže poslouchat) Šatnářka už čeká jenom na vás.
Januš Ať počká. Dostane spropitné. Zavolám ti. Adresu máš stejnou?
Auf Prosím tě, kam já bych se stěhoval?
Janušová À propos – vezmeme vás autem.
Auf Děkuji, mám vozíček. Potřebuji si ještě něco srovnat v hlavě.
Janušová Padá tam sníh.
Auf Tím lépe. Sníh je ticho.
Januš (Janušové) Gino, dej už mu pokoj. (Aufovi) Ona dovede člověku rozptýlit všechny myšlenky.
Auf (galantně) Jistě v něm náhradou probudí jiné.
Januš Tečka. Jdeme. – Kdy přednášíš příště?
Auf Za měsíc. Pošlu vám pozvánku.
Janušová Bylo by to vhodné i pro šestnáctiletého chlapce?
Auf Mě by to v šestnácti nebavilo, ale když pan syn bude ochoten vás doprovodit –
Janušová Je ve věku, kdy se člověk potřebuje sám v sobě vyznat –
Auf V takovém věku už bude pořád.
Zvenku se ozve klakson.
Januš (posluchačům) To jsem troubil já. Přesněji: poručil jsem to řidiči. Byla to ode mě neomalenost, ale vracet jsem se už nechtěl, abych neprodlužoval to duchaplné přešlapování s kabátem přes ruku, kterým končívají návštěvy divadel, koncertů a přednášek, a taky jsem si nepřál, aby teď Regina prozradila Fortunátovi, že už dávno nejsem ten, s kým kdysi sedával v posluchárně. Záleželo mi na tom, aby ve mně pořád viděl toho hledajícího, hlubokého člověka, kterým jsem teď zase zatoužil být.
Bouchnou dvířka a auto se potichu rozjede
