Otázka obsažená v titulu byla jednou z nejdůležitějších, na které měl studentům 2. ročníku činoherní režie a dramaturgie DAMU pomoci hledat odpověď týdenní zájezd do Berlína.[1] Podle toho jsme jako pedagogové dramaturgie a scénologie – v jejím rámci šlo také o samotný současný Berlín chápaný s jeho architekturou i kulturním provozem jako scéna – koncipovali společně se studenty zájezdový program. Ten byl samozřejmě podmíněný divadelním repertoárem červnového týdne od úterka 5. do pondělka 11., kdy jedině přicházel tento zájezd v úvahu. Vlastně jsme měli štěstí: stihli jsme (například) dokonce hned dvě inscenace z ‘antického projektu’ nazvaného „Začátky“, který svým divákům připravil v minulé sezoně Deutsches Theater.[2]
Neviděli jsme ovšem třetí z nich, Euripidovu Medeiu (ano, Deutsches Theater uvedl na podzim 2006 hned tři antické tragédie!).[3] Právě Medeia je prý možná dokonce ‘nejatraktivnější’ ze všech; režírovala ji Barbara Frey a dnes už slavná představitelka titulní role a nositelka řady filmových cen, dvaatřicetiletá Nina Hoss (1998 absolvovala proslulou Ernst-Busch-Schule) za ni dostala tak významnou cenu, jakou představuje Gertrud-Eysold-Ring. Ale i představení dvou Aischylových her, které jsme v Deutsches Theater viděli, totiž Oresteie a Peršanů, stojí za rozbor. Umožňují totiž srovnání dvou krajních tendencí uplatňovaných při inscenacích klasiky v německém divadle, kde se dá – také podle tamní kritiky – mluvit o sporu sedmdesátiminutových adaptací hraných bez přestávky s ‘pietními’ inscenacemi, v nichž se v některých případech rozehrávají klasické texty dokonce prakticky bez škrtů.
Jako lze mluvit o oblibě krátkých představení, kterou můžeme spojovat i s vnímáním ovlivňovaným mocnou ‘klipovou kulturou’, tak je možné předem konstatovat, že i touha pobýt si v divadle (když se tam už jednou vypravím?) je v Berlíně aktuální; najdou se tu ostatně opravdu představení, na nichž si člověk přeje, aby tak honem neskončila, protože jimi divadlo připravilo svým divákům něco, co lze charakterizovat – poněkud staromódně, ale v tomto případě trefně – jako hluboký zážitek. A najdou se v Berlíně také diváci – a velmi hojně jsou mezi nimi zastoupeni mladí do dvaceti let –, kteří dokonce ve více než třicetistupňových vedrech oddaně a do posledního místa plní sály DT i BE s nadějí, že je čeká něco velkého. S napětím a vřelým ohlasem pak sledují dramatické příběhy předváděné na divadle, kterému (nakonec i v případě radikálního krácení) dominuje dramatikovo slovo rozehrávané herci, kteří jsou schopní učinit z mluvního projevu základního formotvorného činitele scénického sdělení.
[…][1] Ne že by se v českém prostředí nedaly zaznamenat pokusy o velké divadlo (kromě jiných snad nejsoustavněji u Hany Burešové, jejíž brněnská inscenace Calderónova Znamení kříže u posluchačů také vyvolala velký ohlas). Nejsou však pro české divadelnictví příznačné, na rozdíl od německého, kde tvoří jednu výraznou tendenci. Kromě toho šlo ale ještě o nahlédnutí vztahu současného německého divadla k domácím klasickým textům – včetně antiky, kterou si Němci (na rozdíl od nás) opravdu přisvojili.
[2] Kromě tohoto antického projektu jsme viděli ‘schillerovský projekt’ divadla Berliner Ensemble (který samo divadlo jako nějaký projekt ovšem neinzeruje), doplněný Peymannovou inscenací Brechtovy Matky Kuráže: tu bylo zvlášť poučné vidět po představení Schillerovy Panny orleánské (rovněž v Peymannově režii), stejně jako bylo zajímavé sledovat po Steinově monumentálním (desetihodinovém) představení všech tří dílů Schillerova Valdštejna ve speciálním prostoru Preuss Halle pivovaru Kindl-Brauerei Langhoffovu inscenaci Strindbergova Tance smrti. O všech těchto inscenacích bude jednat pokračování této stati, které se vejde až do příštího (22.) čísla Disku.
[3] A taky se – když vyjdeme za rámec DT – nehrála v BE (Berliner Ensemble) Antigona, což byla poslední Taboriho režie.
