Čtvrtý ročník sympozia o japonském a čínském divadle: Tradice a současnost

(úryvek)

Kabuki – měšťanské divadlo plné efektů

Divadlu kabuki byly na sympoziu věnovány dva příspěvky. Kromě přednášky Petra Holého se mu při workshopu nazvaném Divadelní prostor, herecké umění kabuki a typy rolí věnoval Eiiči Suzuki, uměleckým jménem Tokiwazu Waeidajú, člen tokijského divadla Kabukiza a vědecký pracovník Divadelního muzea Cuboučiho Šójóa při univerzitě Waseda: hovořil o významu mostu hanamiči (dosl. ‘květinová cesta’), který v divadle kabuki spojuje jeviště se zadní částí hlediště, o umění chůze (hokódžucu), které se odvíjí od typu role (jakugara), v níž herec vystupuje, a o umění deklamace (serifudžucu) bez prostorové rezonance (hankjó); na praktických ukázkách také přiblížil typ robustního hrdiny aragoto.

O úplných počátcích divadla kabuki neexistují žádné spolehlivé informace. V souvislosti s jeho vznikem se nejčastěji uvádí rok 1603, kdy se objevují zmínky o „divadelním souboru“ kněžky Okuni, bývalé tanečnice ze svatyně Izumo (v dnešní prefektuře Šimane), a Okuni je tak pokládána za zakladatelku ‘ženského kabuki’ (onna kabuki). Ve vyschlém řečišti řeky Kamogawa v Kjótu předváděla Okuni tanec amidistů (vyznavačů buddhy Amidy) ze 13. století, který obohatila o nové výrazové prvky a přetvořila v jakousi hru se zpěvy. Oblékala si přitom mužské šaty, při tanci používala růženec a na krk si zavěsila kříž – symbol křesťanské kultury, kterou v předcházejícím období přivezli ze Západu do Japonska jezuitští misionáři. Vojevůdce Tojotomi Hidejoši^[1] sice již v roce 1587 křesťanství zakázal, jezuitské divadlo rozvíjené na japonském území v 16. století však japonské jevištní umění nepochybně ovlivnilo.

Soubor Okuni podnítil vznik dalších divadelních skupin podobného zaměření, avšak pro rozmáhající se erotismus představení,^[2] který postupně vedl až ke krvavým potyčkám mezi příznivci jednotlivých hereček, byl ženám vládním ediktem z roku 1629 vstup na jeviště zakázán (ženy se na divadelní scénu vrátily až po svržení tokugawské vlády a otevření Japonska koncem 19. století). Na divadelních prknech je pak vystřídali mladí chlapci, kteří ještě neabsolvovali obřad dospělosti,^[3] avšak jejich opět široce oblíbené ‘chlapecké kabuki’ (wakašu kabuki) vedlo k růstu homosexuality mezi samurajstvem a dalšímu ediktu vojenské vlády – chlapecké kabuki bylo zakázáno v roce 1651. Divadlo kabuki se však ukázalo být neobyčejně životaschopné – již v roce 1653 se objevuje na scéně znovu, tentokrát ovšem už jako ‘kabuki mužů’ (jaró kabuki), z něhož se postupným zdokonalováním a vylepšováním stala do nejmenších podrobností propracovaná, vysoce stylizovaná divadelní forma, již můžeme obdivovat dodnes.

Kabuki vzniklo jako měšťanské divadlo pro pobavení a rozptýlení, takže i kabuki mužů stavělo zpočátku zejména na kombinaci tance a zpěvu. Na rozdíl od divadla nó, které používá masky, se zde ovšem objevil zvýšený zájem o ušlechtilé rysy lidské tváře a vyjádření emocí pomocí mimiky: kabuki pracuje s důmyslným líčením a v souvislosti se soustavným studiem herecké techniky dospělo i k přesné diferenciaci jednotlivých typů rolí.^[4] Přidaly se také honosné kostýmy a paruky, což odpovídalo vkusu tehdejších měšťanů, kteří měli chuť se bavit a s radostí se nechali vzrušovat i dojímat sugestivním zobrazením vášní a afektů.

Výraz kabuki se dnes zapisuje znaky ka (píseň), bu (tanec) a ki (dovednost), ale v klasické japonštině existovalo i sloveso kabuku (sklonit, naklonit). Po nastolení šógunátu Tokugawa vojenská třída vydechla po dlouhém období válek a mladí vojáci ve městech se začali v reakci na nové společenské poměry oblékat i chovat výstředně – vysloužili si tak označení kabukimono, ‘ti, kteří vyčnívají’. Adjektivum kabuki lze tedy volně přeložit také jako ‘nekonvenční’ – konzervativní vláda ovšem nové divadlo ani výstřední chování mladých mužů, které tento výraz dobře vystihuje, rozhodně neschvalovala.

Při workshopu, který na sympoziu vedl, zdůraznil Eiiči Suzuki význam původu divadla kabuki pro hereckou akci – právě z charakteru tehdejší společnosti a z dychtivé touhy měšťanů po nevšedním zážitku plynou i zásadní pravidla pro pohyb po jevišti. Protože kabuki nebylo určeno aristokratickým kruhům, jako tomu bylo u jeho předchůdce, divadla nó, ale širokým vrstvám obyvatelstva, netvoří jeho východisko majestátní tanec mai, ale venkovské tance odori, které jsou mnohem živější a spíše vertikálně orientované. Zjednodušeně řečeno – divadlo kabuki jako by ztvárňovalo nevázané pohyby rolníků. Je třeba si ovšem uvědomit, že jde o umělecké, nikoli realistické zobrazení, takže herecká akce probíhá s velkou nadsázkou a gesta – stejně jako kostýmy a líčení, které tvoří důležitou součást každého představení kabuki – jsou vysoce stylizovaná a často jakoby přehnaná.

Divadlo kabuki zpočátku využívalo jevištní prostor svého předchůdce, divadla nó. Samostatný divadelní prostor se začal vyvíjet až v souvislosti s potřebami nového žánru a v souladu s rozvojem a zdokonalováním rolí i herecké práce – koncem 17. století tak vzniká specifické jeviště odpovídající výpravnému stylu divadla kabuki. Původně otevřené čtvercové jeviště divadla nó se rozšiřuje a kolem poloviny 17. století se jako jeho součást poprvé objevuje dnes velmi důležitý prvek většiny představení divadla kabuki, most hanamiči (doslova ‘květinová cesta’),^[5] který prochází levou částí hlediště (z pohledu diváka) a jehož se využívá při důležitých momentech představení, například při příchodu herce na scénu. Dá se říct, že má podobnou funkci jako most hašigakari v divadle nó, nové je ovšem bližší sepětí s publikem: Pocit vzájemného kontaktu mezi hercem a divákem ještě umocňuje působivost představení.

Důležitým místem na mostě hanamiči je tzv. šičisan, doslova ‘sedm tři’, místo vzdálené tři desetiny od jeviště a sedm desetin od opony agemaku v zadní části hlediště, odkud vycházejí herci. Na tomto místě se odehrávají vypjaté momenty představení. Ve druhé polovině 18. století přibylo na místě šičisan ještě propadlo, které se využívá například k nečekanému zjevování nadpřirozených postav, případně k jejich proměnám.^[6] Později se stala důležitou součástí jeviště i točna mawaributai, která stejně jako most hanamiči významně přispěla ke zvýšení působivosti herecké akce. Točna přitom slouží nejen k výměně dekorací a k efektům spojeným s odkrytím nové scény, ale i k plynulé proměně dějiště během probíhajícího představení. Na rozdíl od divadla nó používá divadlo kabuki i pohyblivou oponu (hikimaku) se svislými pruhy ve třech barvách – zelené, černé a terakotové.^[7] Opona se v divadle kabuki používá již od druhé poloviny 17. století a její vznik souvisí s přechodem od jednoaktových her ke hrám víceaktovým.

Divadlo kabuki využívá několik druhů hudebního doprovodu, který dokresluje atmosféru představení a zvyšuje dramatičnost vypjatých situací. Základním hudebním nástrojem je třístrunný drnkací nástroj šamisen, jehož předchůdce džamisen se do Japonska dostal z Číny přes souostroví Rjúkjú na konci 16. století, a s ním spojený vokální part. Šamisen a vokální part gidajú^[8] se společně označují jako čobo a používají se zejména ve hrách přejatých z loutkového divadla džóruri, romanticky laděný styl tokiwazu^[9] lze slyšet v historických hrách využívajících nadpřirozené a mysteriózní prvky a nejmladší styl kijomoto^[10] má silně lyrické zabarvení.

Styly gidajú, tokiwazu a kijomoto se souhrnně označují jako katarimono a jde v podstatě o hudební deklamaci, která klade důraz na příběh. Nejstarší formou hudebního doprovodu v divadle kabuki je lyrická nagauta z počátku 17. století, označovaná jako utaimono (zpěvy), která spíše podtrhuje poetické obrazy a okamžité nálady na scéně. Je to vlastně taneční hudba, která má různé polohy – může být melodická i vysoce rytmická. Jako doprovod využívá velké bubny taiko a ócuzumi, malý bubínek kocuzumi, flétnu nókan a samozřejmě šamisen. Novějším typem doprovodu je pak geza, ‘zákulisní hudba’ využívající vedle výše uvedených nástrojů i činely a gongy. Hudebníci geza jsou umístěni po levé straně jeviště, kryti před zraky diváků poloprůhlednou bambusovou zástěnou, a doprovázejí herecké akce speciálními, stylizovanými zvukovými efekty a podbarvují atmosféru celého představení – díky mnoha druhům bicích nástrojů mohou znázornit například déšť či vlnobití. Pánem v divadle kabuki je herec, takže hudebníci musejí být na jevišti umístěni tak, aby na herce dobře viděli a mohli se přizpůsobit jeho gestům.