Dvojí poetika středověkých divadelních textů jókjoku

(úryvek)

Poetika libreta jókjoku, předlohy pro jevištní ztvárnění zpěvně-recitativních her nó obsahujících i taneční pasáže, spočívá ve zkoumání ustáleného řádu, kánonu, který krystalizoval přibližně od poloviny 14. do poloviny 15. století a který je na jedné straně spjat s japonskou literární tradicí a realitou japonského středověku, na druhé straně je samozřejmě určen i základními principy, jež se v obecné rovině týkají podstaty jakékoli divadelní předlohy. ^[1]

Je zřejmé, že libreta jókjoku jsou nezbytnou součástí ‘díla’ jevištního, tedy divadelního představení jako celistvého uměleckého tvaru. Proto také studie o tomto typu divadelního textu může být prezentována pouze jako studie dílčí, komplementární k pojednání o jevištním provedení her nó jako celku. I tak zůstává jókjoku současně svébytným dílem literárním, které sice divadelním tvůrcům vnuká představu budoucího jevištního ztvárnění, ale pro čtenáře má hodnotu literárního textu umožňujícího vytvořit si o podobách postav, o místech, kde se dramatický příběh udál, a dalších okolnostech představu vlastní. Proč si nepřečíst hru, kterou právě nikde v mém dosahu nehrají, nebo hru, kterou někdo napsal, ale nikdo ji ještě nenastudoval? Proč si takovou hru v duchu nezahrát a v myšlenkách nerecenzovat? Místo herců přece uslyším svůj vnitřní hlas.

Proto mohou být libreta jókjoku zkoumána nejen jako předobraz jevištního ztvárnění, ale i jako literární (básnické) texty. Podvojné bytí divadelního textu, a tudíž i jeho dvojí – literární a teatrologické – zkoumání, má své opodstatnění i v tom, že se zabýváme dvojím rukopisem. Na jedné straně je zde autor hry se svým pojetím vždy více či méně jinotajného, tichého textu, na druhé straně jsou se svými pojetími tvůrci audiovizuálního představení; jsou tu role autorů a čtenářů tichého textu a role divadelních tvůrců a diváků (posluchačů) textu oživlého, jemuž herci propůjčili svůj hlas. Tato dvojí služebnost divadelních textů nás vede při jejich zkoumání i k dvojí poetice. V našem případě jde o literárně-teoreticky pojatou poetiku libreta jókjoku s odkazy na poetiku jeho jevištního obrazu.

Jiří Veltruský (1919–1994) věnoval „pozornost dramatu jako druhu integrálně básnickému“^[2] a s precizností teoretika-strukturalisty izoloval „plně básnickou strukturu dramatu od složek, které přistupují při jeho inscenaci.“^[3] Varoval, abychom v teorii nesměšovali ‘dramatickou osobu’ (stvořenou autorem předlohy, pozn. aut.) s ‘hereckou postavou’ a ‘dějiště dramatu’ s jevištěm. Dodejme, že obojí bude mít jinou podobu v představách čtenáře a v představách tvůrců představení.

Přiznáme-li spolu s Veltruským divadelnímu textu „plně básnickou strukturu“, přiznáváme mu tím i nárok na vlastní poetiku. Libretu jókjoku jako divadelnímu textu tak přísluší primárně poetika zaměřená na utváření literárního textu a sekundárně poetika zaměřená na inscenování divadelní hry, v níž je text nejvýraznějším podílníkem na přenosu autorova poselství v konkrétní hře zašifrovaného, s možností přispět do značné míry k tomu, aby se toto poselství stalo ‘opravdovým’. Stane se tak, pokud bude „na straně vysílatele i příjemce tělesně pociťovaným – sdělením“.^[4] Opravdovost sdělení je zřejmě provázaná se sdílením ‘jevištního díla’ vnímavým divákem a dobrými herci ‘tady a teď’ v divadelním sále. Je to jiná kvalita interakce ‘vysílatele a příjemce’ než správnost pochopení respektive uchopení textu sdělovaného čtenáři třeba již dávno zesnulým autorem. Čtenář bude místo tělesně pociťovaného sdělení (a sdílení) vnímat duchovně předávaná slova autorova. Pro diváka pak bude text pronášený herci nejvýraznějším signálem toho, v jakém duchu se představení nese. Text a jeho provedení splynou v duchovní sféře. Duch textu prostoupí herce a v jeho hlase i diváka. Pro poetiku divadelního textu zůstává duch podstatou představivosti, pro poetiku divadla vytvářejícího atmosféru bude nejen nositelem „tělesně pociťovaného“ sdělení, ale i základem duchaplného jevištního zobrazování.

Chápeme-li ‘poetiku’ vyhraněně jako literárně-teoretickou případně literárně-kritickou disciplínu, jaké se podřizujeme při analýze básnického útvaru, vyvstává otázka, zda lze u „jakéhokoli“ divadelního textu předpokládat, že pro něj platí zákonitosti přisuzované původně jen poezii. Odpověď může znít, že ano, že platí v určité míře. Jsme přece schopni hovořit o ‘poezii všedních dnů’. To znamená, že poetickou dimenzi přisuzujeme nejen básním, ale i ostatním věcem, jevům a projevům světa; zjišťujeme, že zákonitosti poezie se nějak uplatňují i v prožitku ‘všedních dnů’. Jako by k opravdovosti všedního prožitku přispíval i nádech poezie, a jako by příchuť každodennosti v poezii naopak přispěla k opravdovosti básnického obrazu. Poetiku tak můžeme v širokém významu chápat jako disciplínu, jíž se podřizujeme při zkoumání povahy a zákonitostí poetické dimenze věcí, jevů a projevů našeho světa – jaký je, jak se nám jeví a jak se zrcadlí v umění. Básnický text, ať už jako předmět analýzy, projev autorova umu nebo zjevení pro posluchače či čtenáře, je básnický proto, že svou podstatou tkví v té části kognitivního prostoru naší mysli, již nazýváme poetickou dimenzí. Tam se rodí jedinečné představy, tam vládne síla ducha, tam podléháme kouzelnému snění i skutečnému nadšení, tam jsme podněcováni k tvůrčím činům.

Divadelní texty, libreta jókjoku nevyjímaje, kromě toho, že mají charakter básnické skladby a jsou tudíž svou podstatou ukotvené v poetické dimenzi, mají jako divadelní předloha také intenzivně vnímaný rozměr dramatický. Zatímco v básni je drama spíše tušené, pro divadlo je drama (napínavý boj, osudový příběh, tělesný prožitek) základním rozměrem; tvůrčí i divácká zkušenost s ním přispívá k prohloubení vědomí dramatu lidského žití. Kromě toho však také tušíme, že báseň není jen poetická, a víme, že drama není jen dramatické. Jako umělecká díla mají nesporný rozměr estetický a snad jen zdánlivě sporné rozměry etické, didaktické a pragmatické, což jsou právě ty dimenze, jejichž podstatné i okrajové, zjevné i skryté znaky a příznaky tvoří a dotvářejí charakter naší všednodennosti. V této souvislosti si uvědomujeme, že v dramatické dimenzi ukotvený zážitek s nádechem poezie může být reflektován nejen jako krásný či odpudivý (estetický rozměr), ale i jako vhodný nebo nepřípustný (etický rozměr), vzorný nebo chybný (didaktický rozměr), uspokojivý nebo nesplňující očekávání (pragmatický rozměr). Všechny uvedené dimenze jsou v této stati chápány jako součást celistvého – dynamického a amorfního – kognitivního prostoru, v němž každá věc, jev a projev našeho světa má někde své kořeny a jinde, porůznu, jak popínavá rostlina, má své silnější a slabší úponky. Básnický text, i když má své kořeny v poetické dimenzi a silnými výhonky se upíná k dimenzím dramatické a estetické, v dílčích úsecích i v celkovém účinku se rozpíná i do rozměrů etických, didaktických a pragmatických, jež proto nelze z rámce poetiky jako důležité disciplíny literární vědy vytěsnit. Ostatně se tak nikdy neděje, protože náš kognitivní prostor je jednolitý a pokud jej rozdělujeme pro účely bádání o všem, čeho si všímáme, co vnímáme, co už víme a co si teprve uvědomujeme, o čem přemýšlíme a co vyjadřujeme, činíme tak za účelem pragmatického poznání určité věci, jevu nebo projevu, u nějž se v prvé řadě chceme ujistit, kde tkví svými kořeny a kam dosahuje svým rozpětím.