(úryvek)
Bylo to divadlo, co Spaldingovi Grayovi pomohlo zbavit se osobních nesnází. Od prvního školního představení Curious Savage (Zvědavý divoch) Johna Patricka, ve kterém po tolika žákovských neúspěších v učení exceloval, stalo se mu životním společníkem. Možná dokonce i rivalem, na kterém si tento autoperformer, jak je někdy nazýván, usiloval vydobýt prostor. Často poněkud nervózně, jako by mu divadlo stálo za zády a tím ho iritovalo. I když slovo ‘usiloval’ by mělo především vystihovat jeho snahu uvěřit a prosadit vlastní vizi divadla a s odvahou vstoupit do scénického prostoru, uspořádaného podle jeho vlastních představ. Do jisté míry se mu to podařilo. Jenom do jisté míry. Možná proto, že na jedné straně byl divadlu až příliš zavázán, pomohlo mu přece překonat dyslexii, na druhé straně v něm zůstával pocit nedocenění. Bylo mu totiž spíše psychoanalytikem než partnerem. A tak právě vzhledem k těmto osobním peripetiím nám Spalding Gray nabízí obraz herce-performera, který na základě několika náhod spojil svůj život s divadlem-performancí tak, až mu nakonec tento život určilo do fatálních souvislostí. Od okamžiku, kdy na základní škole pobavil publikum svou spontánní, i pro něho samého nečekanou improvizací, až do jeho padesáti let, kdy se mu dostalo poněkud opožděného uznání. Snad proto a možná i navzdory tomu, že byl mnohými kritiky považován za ‘hlas Ameriky’, nepřineslo mu to ale takové zadostiučinění, o jakém v rámci svého amerického snu snil až do tragického konce.
Podle amerických kritiků patří mezi nejúspěšnější představení Spaldinga Graye monologická performance Swimming to Cambodia (Plavání do Kambodže, 1985). K dobru je mu, mimo jiné, přičítáno také to, že v této performanci prolomil svůj narcismus a vpletl sebe i svoje zážitky do širších souvislostí. Narcismus je poměrně frekventované slovo, kterým kritici častovali Grayovy performance, a lze předpokládat, že je k tomu nevedlo jenom Grayovo vyprávění v ‘já-formě’. Je ale otázka, jestli lze narcismus skutečně považovat za převažující složku jeho tvorby. Jak v jeho raných textech, publikovaných pod společným názvem Sex and Death to the Age 14 (Sex a smrt do čtrnácti, 1986), tak v pozdějších pracích a ve filmech, natočených podle performancí, jako jsou Spalding Gray’s Swimming to Cambodia (1987), Monster in a Box (Netvor v krabici, 1992) nebo Gray’s Anatomy (Grayova anotomie, 1996), to není tak jednoznačné. Neukazuje na to ani statický projev herce-performera, který bez jakéhokoli sebepředvádění udrží svými příběhy pozornost publika více než dvě hodiny, a přitom jen sedí za stolem s poznámkovým blokem a sklenicí vody. Nejsložitější pohyb, který byl ochotný předvést, spočíval pouze v tom, že se za stolem pootočil, aby s vysouvacím ukazovátkem v ruce označil na mapě místa, která souvisela s příběhem, nebo – a to nebylo příliš často – že si stoupl blíže k publiku. Bylo v tom cítit spíše Grayovu vnitřní nejistotu než narcismus. Navíc byl s touto nejistotou spojený skrývaný ostych, který představoval jakousi klíčovou dírku, kterou nechával publikum nahlédnout do svého soukromí. Podobně jako Jan Vermeer van Delft poodhaluje závěs u obrazu Dívky, která čte dopis u otevřeného okna, a dává divákům příležitost nahlédnout její privatissimum, i Gray si získával publikum tím, že ho vtahoval do intimní situace. Vyprávěním svých osobních příběhů připomínal divákům také jejich příběhy, často tak podobné těm jeho. Chudobu scény a relativní statičnost nahrazoval důvěrností. Přitom důležité místo v jeho vyprávění zaujímal i žert, který si často tropil sám ze sebe. Byla to spíš ironie jako součást nadhledu sama nad sebou, která ale nezbavovala jeho vyprávění intimity. Prozrazoval nám něco o sobě, někdy možná až příliš, ale bylo to vždy na pomezí smíchu a studu. Svůj osobní úspěch stavěl vedle skutků, za které se spíš styděl. Byly ale natolik běžnou součástí života, že podobné si mohl vybavit kdokoliv z publika. Jistě, lze se narcisticky kochat svými vlastními slabostmi. V tom případě by bylo možné dát kritikům za pravdu. To ale nebyl případ Spaldinga Graye. Právě přes své slabosti a pomocí smíchu byl schopen vytvořit důvěrnou atmosféru, která postrádala tendenci zalíbit se. Vytvářel ji pouze vyprávěním svých minulých příběhů, ale dokázal je natolik zpřítomnit, že i navzdory statičnosti mizanscény dosáhl toho, že se staly vnitřně hmatovým prožitkem publika. Narcismus je možná nálepka z minulosti a její znaky lze snad hledat ještě v účinkování v Performance Group Richarda Schechnera a Wooster Group. Od té doby se zřejmě za ním táhne jako temný hvozd i po jeho smrti. Sám totiž s odstupem času zjistil, jak uvádí William W. Demastes, že jeho předešlé úsilí představovalo spíš narcistickou zpověď než kulturně umělecký počin (Demastes 2008: 36).
[…]
