(úryvek)
Zatímco v první části této studie jsem se zabývala postavami matek, psanými pro Magdalénu Skalnou a Magdalénu Hynkovou, nyní se dostávám k Tylovým postavám dívek, také psaným pro dvě různé herečky: tragédku Annu Kolárovou-Manetínskou (27. 11. 1817 – 10. 7. 1882) a komediantku Annu Forchheimovou-Rajskou (16. 2. / 8. 4. 1822 – 3. 12. 1903). Toto rozlišení určuje poměrně jasně jejich obory. Jak se ale ukáže, Tylovy role jsou často na pomezí obou a v případě Anežky v Kutnohorských havířích a především Dorotky ve Strakonickém dudáku je dokonce obtížné rozhodnout, které Anně role spíš patřila.
Anna Forchheimová‑Rajská: čiperná hrdinka vytrvalosti
Kdy přesně vzplanula Tylova osudová láska k Anně Forchheimové, to už dnes nevypátráme. Její příběh by jistě vydal na pěknou řádku dramatických situací. Když bylo sestře (nebo dceři) Magdalény Forchheimové‑Skalné osm, poznal ji tehdy dvaadvacetiletý Josef Kajetán u Forchheimových a probouzel v ní vlastenecký zápal. Snad by se nalezly útržky v pozdějších dopisech Anně, jako tento: „Cos Ty mi ale byla hned od početí a co jsi posud, – to se nedá se žádným citem přirovnat, který bych mohl mít k někomu jinému.“ Snad se skutečnému vzplanutí dlouho bránili, možná i Annina cesta 1840/41 do Lvova měla oba udržet v mezích, jak se Tyl zmiňuje později v dopise Magdaléně: „Du Leni, snad si ještě vzpomínáš, že jsem ti častěji otevřeně doznal, že mi je Anna tak milá, to už tenkrát, jak byla ve Lvově.“ Když se devatenáctiletá Anna vrátila, začala hrát v Divadle v Růžové ulici a tehdy její vztah s Tylem postupně přerostl v neoficiální manželství. 28. října 1843 se jim narodil první syn a nakonec se společně s Magdalénou v jedné domácnosti starali o šest Anniných dětí. Tyl psal Magdaléně: „A tu Tě snažně prosím: miluj Annu sestersky, a nedej nikdy lidem znát svůj hněv (jestliže vskutku je pro to v tobě hněv), že je mi Anna tak blízká. – Ona si už tak jako tak dost odpykala a mnoho slzí prolila, poněvadž v nejbližším okolí padla o našem poměru tvrdá slova.“ Obě ženy vytrvaly s Tylem přes všechny útrapy i po odchodu z Prahy ke kočovným společnostem v roce 1851 až do jeho smrti 11. července 1856.
Na rozdíl od svých vrstevnic byla Anna Rajská od počátku výhradně českou herečkou. Začínala jako veseloherní naivka, kritika oceňovala její svěží tvář s výmluvnýma očima, drobnou postavu, živou pohyblivost a rázný temperament. Omezoval ji křehký hlas: při zatížení se lámal a sípal. Po návratu ze Lvova (1841) už byla suverénní představitelkou veselých, prostých a srdečných dívek (Bětuška v Divotvorném klobouku, Popelka ve Veselohře na mostě). Svým postavám dávala dovádivou roztomilost, bystrost i šelmovství, citovou vroucnost, ale neupadala do sentimentality. Nejbližší jí byly aktivní, temperamentní postavy. Po odchodu ze Stavovského divadla v roce 1851 strávila deset let v těžkých podmínkách kočovných společností a po návratu do Prahy už si nedobyla význačnější pozici.
Už v Paní Marjánce (1845) se vedle Marjánky ve hře objeví i nevinná dívka Liduška, psaná pro Rajskou. Dcera hostinského Kvasničky, Vojtěchova láska na první pohled – je čistá, ideální dívka, ale na rozdíl od sentimentálních ‘naivek’ vybavená jiskrou živého vtipu, rozhodnosti, činorodosti a moudrosti: „Moje matka byla zkušená žena a říkávala vždycky: moudré děvče prej se neptá po statku a po polích, ale po hlavě a po srdci – to je ten nejjistější mužský kapitál. Ty jsi ale s tímto kapitálem na mizině – a za žebráka bych se nerada provdala.“
V Paličově dceři (1847) napsal Tyl Anně malou, ale velice vděčnou kalhotkovou roli s exotickým nádechem, indiánského chlapce Prokopa. Šestáková Magdalény Skalné se s ním setká ve druhé ‘rozpoznávací’ scéně a pozná v něm osvojené dítě ztraceného milence, Kolinského.[1] Prokop v Paličově dceři plní v první řadě odlehčovací funkci. Tyl si byl dobře vědom závažnosti tématu a šikovně prokládal těžké scény zábavnými, aby udržel pozornost diváků. Například po sérii poznávacích scén, bezprostředně před katastrofou v podobě Valentovy zprávy o požáru, laškuje Prokop bezstarostně s Rozárkou: „Ale vy pokušiteli! Chcete mi čerstvé povlaky ušpinit? Že na vás něco vezmu? (Běží do kouta pro smeták.)“
S tím se ale autor samozřejmě nespokojil a dělá z Prokopa také nezávislého pozorovatele zvenku – s čistýma očima, který vnímá Rozárku zcela bez předsudků, je jediným svědkem Valentova přiznání a dokonce se v momentě největší pohromy stává jediným a významným obhájcem Rozárky, když ji ve vězení přiměje k pravdivému doznání; zasahuje tedy svým jednáním významně do děje. Aby dodržel slib mlčení, schová úředníka za dveře: „Vy jste nevinná, a to musí najevo. […] nemůžete být přece trestaná, když jste nic nedokázala.“
Po Prokopovi přichází první velká role pro Annu Rajskou a s ní první nejasnost: komu byla původně určená? Dorotka ve Strakonickém dudákovi (1847) sice není role titulní, ale dudáku Švandovi je určitě rovnocenná. Listopadovou premiéru Dorotky hrála Anna Kolárová-Manetínská, reprízy v roce 1848 však převzala Anna Rajská.[2] Z rozboru postavy Korduly už víme, že ji Anna Rajská hrála na premiéře, přestože je psaná spíše pro Magdalénu Skalnou, která ji také brzy převzala. Proto se nebudeme Kordulou znovu zabývat v souvislosti s Rajskou. Jak je to s Dorotkou? […]
[1] Kolinského mimochodem hrál Tyl sám. Jejich podivný trojúhelník se tak na scéně proplétal velice často, zřejmě to Tyla zvláštním způsobem přitahovalo.
[2] Snad by jako vysvětlení změny stačilo postupující komplikované těhotenství Kolárové, ale změna v obsazení nevypadá jako náhodná, jak uvidíme.
