disk

Scénický prostor kabuki a divadlo Kabuki-za

O problémech financování a institucionalizace umělecké činnosti na příkladu historie jedné slavné divadelní budovy.
[…]

Společnost pro zlepšení divadla zanikla spolu s pádem prvního Itóova kabinetu v r. 1888, avšak od samého počátku se v ní ozývaly hlasy po novém divadle. Prvním, kdo tyto hlasy vyslyšel, byl Fukuči Gen’ičiró, známější pod jménem Óči (1841–1906), velmi zajímavá postava doby Meidži. Ten v roce 1889 otevřel nové divadlo jménem Kabuki‑za.[1] Pocházel z Nagasaki a od r. 1858 žil v Edu, kde byl ve službách vládnoucího rodu Tokugawa. Od 15 let se učil holandštinu, později angličtinu a francouzštinu. V r. 1862 se jako tlumočník vojenské vlády (cúši) účastnil tzv. Prvního japonského poselstva do Evropy[2] s úkolem prozkoumat evropskou civilizaci a dohlédnout na ratifikační smlouvy. Hned po pádu tokugawského šógunátu v r. 1868 s přáteli založil první soukromé noviny Kóko šinbun (dosl. Noviny pro širokou veřejnost). Po jejich zákazu[3] se Fukuči stáhl do ústraní, věnoval se překladům z angličtiny, a jakmile vydělal nějaké peníze, oddával se radovánkám v Jošiwaře. V roce 1871 získal místo v nové vládě na ministerstvu financí a doprovodil vice‑ambassadora Itóa Hirobumiho na cestě do USA. Po návratu do Japonska se v r. 1872 jako první tajemník zúčastnil Iwakurovy mise po Evropě a Americe. V r. 1874 se stal prezidentem novin Tókjó ničiniči šinbun (dosl. Každodenní tokijské noviny). Jako vojenský zpravodaj se účastnil války Seinan, k níž došlo roku 1877.[4] V tom roce se také stal místopředsedou Tokijské hospodářské komory. Vůči probíhajícímu extremistickému hnutí zastával pozici gradualismu, povlovného postupu, čímž si získal oblibu u veřejnosti.

Fukuči Óči byl vzdělaný muž, světák a politik. V roce 1887 však všech svých aktivit zanechal, aby se mohl věnovat divadlu a realizovat myšlenku na stavbu a management nové divadelní budovy. S divadlem už měl co dělat i dřív, neboť přeložil Bulwer‑Lyttonovu hru Peníze a jiné hry evropských autorů, které posloužily jako podklad k adaptacím pro kabuki. Přátelil se s Dandžúróem IX., na svých cestách po Evropě nakoupil mnoho her Shakespeara, R. B. Sheridana i Molièra, při jejichž četbě nabyl přesvědčení, že je třeba japonské tradiční divadlo od základu změnit. Právě pro tento svůj záměr potřeboval novou budovu.

Jako investora získal lichváře Čibu Kacugoróa, který přišel k obrovskému jmění půjčkami na vysoký úrok. Ten už financoval a dotoval několik divadel a tradovalo se o něm, že nedůvěřoval bankovním ústavům a neustále se hrnoucí bankovky ve volném čase žehlil, aby se mu lépe rovnaly. Dnes by spojení bývalého prezidenta veleúspěšných novin, žurnalisty a politika v jedné osobě s lichvářem působilo jistě skandálně, nicméně právě z tohoto svazku se v r. 1889 zrodilo nové divadlo Kabuki‑za.

Bylo otevřeno 21. listopadu 1889 a postaveno na parcele čítající 5131,5 m2. Mělo kapacitu 1824 míst (délka jeviště 23,63 m, hloubka 28,96 m, vnější průměr dvojité točny 16,29 m, vnitřní průměr 12,67 m, délka hanamiči cca 18 m, šířka hanamiči 1,52 m). Budova byla dvoupatrová, s opláštěním podle západního vzoru, uvnitř zařízena v minimalisticky čistě japonském slohu z nejlepšího druhu japonského cypřiše hinoki, pečlivě vybíraného tak, aby dřevo nehyzdily suky. To nemělo pouze estetický účel, ale bylo důležité i z akustického hlediska. Také strop tvořila cypřišová prkna kladená tak, aby byla zajištěna co nejlepší akustika.

Divadlo Kabuki‑za bylo dostavěno a Fukuči si uvědomil palčivou pravdu, že totiž Kanja XII. měl smluvně vázány všechny hlavní herce (na základě dohody čtyř hlavních divadel, tzv. Jonza dómei). Zde nemohly pomoci ani peníze. Jediným, kdo projevil ochotu hrát v divadle Kabuki‑za, byl Dandžúró IX. Důvod byl jednoduchý: Dandžúró byl zavázán Čibovi, který půjčil Kanjovi peníze na pokrytí jejich dluhu ve výši 15 500 jenů (dnes by to bylo přibližně 300 milionů jenů). Dandžúró Kanjovi odváděl podstatnou část svých honorářů, ale dluh neubýval, neboť Kanja si podle všeho část dlužné částky ‘uléval’ pro soukromé potřeby. Potřeboval totiž velké sumy na udržení chodu tehdy neprosperujícího divadla Šintomi‑za. Toho si později všiml geniální Čiba. I tak byl Dandžúró na pět let vázán smlouvou vycházející z dohody čtyř.

Dandžúró se těšil podpoře ministra Inoueho, pro kterého bylo nemyslitelné, aby nechal zbankrotovat herce, jehož osobně představil samotnému císaři. Inoue tedy pověřil finančníky Komuro Šinobu a Komacu Saidži, bývalého člena Iwakurovy mise, aby se interesovali ve věci vyřešení Dandžúróových pasiv. Ti se nakonec dohodli s Čibou, aby Kanjovo divadlo Šintomi‑za, které se beztak potácelo v dluzích, koupil. Kanjovi nakonec nezbylo než souhlasit, zrušil podmínky smlouvy čtyř uzavřené s předními herci a ti – v popředí s trojicí DanKikuSa – začali vystupovat v novém divadle Kabuki‑za. Čibu to ovšem stálo 20 tisíc jenů (dnes asi 400 milionů). Zajímavé je, že hotovost přinesl zabalenou do šátku furošiki, a to v nejmenších, jednojenových bankovkách. Jen přepočítávejte, holenkové! Říká se, že však několik bankovek chybělo.

Všichni očekávali, že Kabuki‑za bude chrámem nového, převratně reformního divadla. Fukuči však trval na povlovných změnách – záměrně zvolil čistý japonský interiér divadla. Uvědomil si, že tolik převratných změn najednou by mohlo nepříznivě ovlivnit tradicionalistické publikum. Věděl přece, že když se Dandžúró IX. věnoval také ‘modernímu’ pojetí kabuki v realistických hrách kacureki, obecenstvo jimi rozhodně nezasáhl: to bylo totiž zvyklé na drastické nebo více méně erotické výjevy, pomsty křivd, létající duchy a bodrý jevištní humor původního kabuki. Fukuči rychle poznal, že nejdůležitější pro dobrý chod divadla je zajistit nejen vynikající herce a zajímavý repertoár, ale jejich využitím hlavně zisk.

[…]

[1] Zajímavé je pojmenování divadla – výraz kabuki nebyl ve své době příliš užíván. Lidově se kabuki říkalo šibai (honorificky též ošibai) – divadlo. Samotný výraz kabuki (dnes ve významu ka – píseň, bu – tanec, ki – herecké umění) se také zapisoval několikerým způsobem, k jeho ustálení došlo až po vzniku divadla Kabuki‑za.

[2] První japonské poselstvo do Evropy (Bunkjú ken’ó šisecu, First Japanese Embassy to Europe): 21. ledna 1862 vyplulo 40 účastníků mise v čele s Takeuči Jasunorim z Šinagawského zálivu, 3. dubna dopluli do Marseille, 7. dubna navštívili Paříž, od 30. dubna jednali v Londýně (zde se mimo jiné zúčastnili London International Exhibition of Industry and Art), od 13. června pobývali v Holandsku, od 18. července v Berlíně, od 8. srpna v Petrohradu. Na cestě zpět navštívili litevský Kaunas, od 9. října Portugalsko, odtud se vraceli přes Gibraltar a 30. ledna 1863 dopluli zpět do Japonska. Na jejich cestách je zachytil slavný francouzský fotograf‑portrétista, karikaturista, žurnalista, spisovatel a průkopník létání balonem, vzduchoplavec Gaspar‑Felix Tournachon (zvaný Nadar, 1820–1910), autor první fotografie ze vzduchu na světě (jednalo se o letecké snímky Paříže). Je zajímavé, že po dlouhých desetiletích izolace Japonska neměl nikdo z vyslanců ani tušení, že již v letech 1613–1620 Hasekura Rokuemon Cunenaga (v soudobých pramenech přepisovaný jako Faxecura Rocuyemon, 1571–1622), vazal Date Masamuneho a lenní pán ze Sendai, vedl diplomatickou misi do Vatikánu.

[3] Z důvodu, že v nich uveřejnil článek kritizující císařskou armádu, která vstoupila obutá do oratoria svatyně Nikkó.

[4] Rod Sacuma z Kjúšú, vedený Saigóem Takamorim, se ostře postavil proti politice nové vlády v době Meidži. Jako válečnému zpravodaji bylo Fukučimu dokonce umožněno osobně zpravit císaře o válečné situaci a přímo odpovídat na jeho otázky. Vést konverzaci se samotným císařem bylo ve své době něco nevídaného.