(úryvek)
„Žádný pokrok by nebyl možný, kdybychom zarytě trvali na zachování tradic. Stejně tak ale neexistuje pokrok, jehož základem by nebyly tradice.“
(Hasegawa 1966: 101.)
Posvátný prostor a tradice očišťování
Japonskou pevninu tvoří více než tři tisíce ostrovů. Téměř tři čtvrtiny povrchu přitom pokrývají hory se sopkami a horkými prameny a většina pobřeží je kamenitá. Takový ráz krajiny se nutně musí odrážet i v životě lidí, kteří ji obývají, zvláště pokud je jejich myšlení s přírodou propojeno tak úzce, jako je tomu v případě Japonců.
Podle mýtů zachycených v nejstarší japonské kronice Kodžiki stvořil japonské ostrovy bůh Izanaki spolu se svou družkou Izanami, tedy první božská dvojice, která má pro Japonce v rámci jejich původního náboženství – kultu šintó – zásadní význam, a jimi stvořené území lze tedy chápat také jako božstvo či alespoň jako posvátný prostor.
„Tehdy přikázali nebeští bohové společným rozhodnutím bohu jménem Izanaki a bohyni jménem Izanami: ‘Dotvořte a zhustěte onen plovoucí škraloupek země.’
Pak předali oběma bohům k tomu účelu skvostné kopí.
Obě božstva pak stanula na nebeském plovoucím mostě, sklopila ono skvostné kopí, ponořila je do proudících vod a zavířila jím. A hle, když kopí pozvedla, země, která z jeho hrotu skanula, ztuhla v ostrov. A byl to ostrov, který je zván Onö görö“ (Kodžiki 2012: 46).
Zde použitý překlad ‘země’ není úplně přesný, v kronice Kodžiki je pro pevninu použit výraz ‘sůl’, jedná se tedy nejspíš o jakousi ‘solnou sedlinu’ či ‘solnou sraženinu’, což implikuje i název ostrova Onö görö, znamenající snad podle lidové etymologie ‘samotuhnoucí’ či ‘sebesrážející’. Samotný výraz ‘sůl’ je ovšem v tomto kontextu také důležitý, neboť s sebou přináší i další významy – sůl je vedle vody a posvátné hůlky jedním z prostředků používaných k očišťování při speciálních očišťovacích obřadech.
Poté co božská dvojice sestoupila na ostrov Onö görö, objevila nebeský sloup, který obešla a začala plodit potomstvo. Při prvním spojení však jako první promluvila Izanami, takže první dva potomci božské dvojice nejsou pokládáni za podařené děti – jde o Pijavici (Piru ko) a Pěnový ostrov (Apa sima). Izanami a Izanaki se proto rozhodli proces opakovat:
„I sestoupila obě božstva na ostrov Önö görö a znovu obešla onen nebeský sloup.
A tu pravil Izanaki: ‘Jak spanilá dívka!’
A Izanami pravila: ‘Jak krásný jinoch!’
Po těch slovech byli opět svoji a zplodili ostrov zvaný Mladý bůh rýžových klasů z Apa di (Apa di nö po nö sa wakë nö sima). Dále zplodili ostrov Ijö s dvojím jménem (Ijö nö puta na nö sima). Tento ostrov má jedno tělo, ale čtyři tváře: co tvář, to zvláštní jméno. Jsou to země Ijö, zvaná Překrásná dívka (E pime), země Sanu ki [dnešní prefektura Kagawa], zvaná Jinoch s rýží přicházející ze světa bohů (Ipi jöri piko), země Apa, zvaná Vznešená bohyně bohaté krmě (Opo gë tu pime), a země Tosa [dnešní prefektura Tokušima], zvaná Statečný jinoch, prostředník bohů (Take jöri wakë).
Pak zplodili ostrov Oki se třemi ostrůvky v pozadí (Oki nö Mitugo nö sima), jehož vedlejší název je Statný jinoch stvořený nebesy (Amë nö osi körö wakë).
Poté zplodili ostrov Tukusi [dnešní ostrov Kjúšú]. I tento ostrov má jedno tělo a čtyři tváře: co tvář, to jméno. Provincie Tukusi [zhruba dnešní prefektura Fukuoka] se nazývá Mladík zvaný Bílé slunce (Sira pi wakë), zatímco země Töjö kuni [dnešní prefektura Óita] je zvána Mladý bůh četných sluncí (Töjö pi wakë), země Pï [okolí dnešního Nagasaki] se nazývá Take pi muka pi töjö kuzi pi ne wakë, a konečně země Kuma sö [Dnešní prefektury Kumamoto, Kagošima a část prefektury Mijazaki] je zvána Chrabrý jinoch, pocházející ze slunce (Take pi wakë).
Pak zplodili ostrov Iki, zvaný Jeden z nebeských sloupů (Amë pitö tu basira), dále ostrov Tu sima, zvaný [princezna] Amë nö sa de jöri pime, a konečně ostrov Sado. Po něm zplodili Veliký ostrov nesčetných podzimních vážek ve stínu hor (Opo jamatö töjö aki tu sima), jehož další název je Mocný jinoch z nebeské oblohy a pán četných [dožínkových] podzimů (Ama tu mi sora töjö aki tu ne wakë).
Těchto osm ostrovů zplodili dříve než všechny ostatní, a proto se jim říká Osmero velkých ostrovů (Opo ja sima kuni).“
První ostrovy, které Izanaki a Izanami stvořili, jsou v kronice Kodžiki označeny společným názvem Osmero velkých ostrovů, osmička v jejich názvu je však – coby třetí mocnina dvou – posvátná číslovka s významem ‘mnoho’, ‘bezpočet’. Přesto po jejich stvoření v plození pokračovali:
„Poté se vrátili, odkud vyšli, a zplodili ostrůvek Kibï nö kozima [poloostrov Kodžima při březích prefektury Okajama]. […] Dále zplodili Ostrov sladkých červených bobů (Adu kï sima) [Šódošima, ostrůvek mezi dnešní prefekturou Okajama a ostrovem Šikoku], zvaný též Velká vznešená bohyně s holýma rukama (Opo nö te pime), a dále pak Velký ostrov (Opo sima) [Patrně dnešní ostrov Jaširošima v prefektuře Jamaguči].
Pak zplodili Ženský ostrov (Womina sima), jehož vedlejší název je Jediný počátek nebes (Amë nö pitö tu ne). Dále zplodili Blízký ostrov (Tika nö sima) [ostrov v souostroví Gotó při západním pobřeží Kjúšú, blízký je zřejmě z hlediska Číny]. Jeho jiný název je Mužský ostrov (O siwo). A konečně Ostrovy dvojčata (Puta go nö sima) neboli Dvojitý nebeský dům (Amë nö puta ja) [snad dnešní Odžima a Medžima, ‘mužský’ a ‘ženský’ ostrůvek v souostroví Gotó v prefektuře Nagasaki]“ (Kodžiki 2012: 46–48).
V kontextu kroniky Kodžiki můžeme tedy prostor japonských ostrovů chápat jako prostor posvátný (protože stvořený božstvy kultu šintó). Při jakékoli snaze o formulaci pravidel přístupu k tomu, co je posvátné, je však třeba se opírat o vnitřní charakter kultu, který stojí v pozadí. Kult šintó je imanentní náboženství, které nachází veškerou posvátnou zkušenost přímo v tomto světě – ať už v přírodě, v lidském životě či ve společnosti – a nepředpokládá existenci božstev, která by se od věcí tohoto světa výrazně lišila. To, co kult šintó chápe jako ‘posvátné’ či přímo ‘božské’, není proto člověku nijak vzdáleno, je to naopak součástí prostoru, který obývá. Výrazem tohoto ‘posvátného’ je přitom logicky rituál – nikoli ovšem jen jako přežitek minulosti, nýbrž jako činnost (či dokonce sled činností) k ‘posvátnému’ vědomě směřovaná.
Obřady spojené přímo s božstvy (kami) se odehrávají ve svatyních, jejichž základní součástí je většinou jednoduchá (často dřevěná) stavba v tradičním stylu, kde božstvo sídlí. Tam ovšem návštěvníci nemají přístup, ti k ní vzhlížejí ze ‘dvorany uctívání’, kde jsou pronášeny také modlitby. K sídlu božstva se smějí přiblížit pouze kněží a ani oni zpravidla nemají přístup do jeho vnitřních zákoutí. Okolní, ‘rituálně čistý’ prostor se pak podobá parku – když však do něho návštěvníci vejdou z vnějšího, ‘rituálně nečistého’ prostoru skrze bránu torii, musí se nejprve ‘očistit’ opláchnutím rukou a vypláchnutím úst.
Zmíněné ‘očištění’ je základem přípravy na veškeré duchovní akce kultu šintó, symbolická očista však pronikla i do běžného života Japonců, například v podobě každodenní očistné koupele, jež pomáhá z těla nejen smýt ‘prach’, ale i ‘nános psychického znečištění’. V doslovném pojetí lze samozřejmě vodou odstranit jen některé druhy viditelného znečištění, avšak rituální očista vodou v kultu šintó symbolizuje zejména duševní očistu, obnovu a také růst. Je to podobné jako nabízení jídla a pití božstvům kami – to samozřejmě také nelze brát doslova, neboť božstva pravděpodobně netrpí hladem ani žízní. Cílem takového konání je zejména poukázat na něco jiného, než je běžný, každodenní život, a nabízené zde může symbolizovat spojení s božstvem, které je oslavováno samotným životem. Od účastníků rituálu se očekává, že budou schopni si symbolické a metaforické významy takovýchto aktů uvědomit.
[…]
