Dante podle Romea Castellucciho
Stejně jako Valérie Dréville, ani druhý přizvaný umělecký ředitel, Romeo Castellucci, není na Avignonském festivalu poprvé. Právě naopak: jeho jméno figuruje na festivalovém programu posledních deset let každoročně a je skutečně možné říct, že jeho inscenace jsou pravidelně nutným a osvěžujícím kontrapunktem k někdy až příliš tradičním a opakujícím se uměleckým formám.
„Avignon je neoddělitelnou součástí mé historie. Je pro mě nemožné si na Avignon nevzpomenout, když mluvím o své umělecké dráze. Dochází tady pravidelně k naprosto zásadní konfrontaci divadelní tvorby s publikem. To, co je pro mne vždy nejpřekvapivější, je setkat se s divákem, který nezná mou práci, který vlastně ani nezná divadlo, který do sálu vstoupil úplně náhodou. To je pro mne ideální divák. A v Avignonu se tato zkouška nevinnosti může odehrát víc než kde jinde.“[1]
Tak jako velká část současných evropských divadelníků, kteří praktikují silně estetizující a často provokativní divadelní formy, je i Castellucci původně výtvarný umělec. Setkání s velkým italským drásavým mágem divadla Carmelem Bene mu však otevřelo nové obzory, a tak Castellucci v roce 1981 založil spolu se svou manželkou a sestrou divadelní společnost Socìetas Raffaello Sanzio, v jejímž rámci pracuje dodnes.
Oba přizvaní umělci si rozdělili dvě hlavní scény Avignonského festivalu: zatímco Dréville uváděla svůj Polední úděl v boulbonském lomu, Castellucci se s první a hlavní částí své (spíše než Dantovy) Božské komedie usídlil na hlavním nádvoří papežského paláce, jehož architekturu dokázal pro svou inscenaci vskutku skvostně využít:
„Zdi papežského paláce jsou jako další postava, jako čísi totožnost. Udělat z nich pouhý scénografický prvek by bylo redukující. To není jen hezká kulisa, to vůbec není hezká kulisa. Je to příšerné místo, místo moci…“[2]
Castellucciho Peklo je vskutku děsivá a temná inscenace, ve které hraje vysoká zeď papežského paláce, která slouží jako zadní prospekt jeviště, jednu z hlavních rolí. Režisér říká, že Dantovy verše pro něj odmalička byly synonymem absolutní hrůzy. Jeho inscenace, jen volně inspirovaná Dantovou předlohou, je opravdu sledem vizí vystoupivších z hlubokého podvědomí. Na pozadí pronikavých a řezavých zvuků z dílny hudebníka Scotta Gibbonse a zneklidňujícího tance světel a stínů, v obecné atmosféře stísněnosti (navzdory obrovskému a vzdušnému prostoru hlavního nádvoří) a šerosvitu, se odehrává téměř němá inscenace, kterou bychom spíš mohli nazvat sledem performancí. V těch vystupují koně a psy, vrak ohořelého auta a klavír v plamenech, skupina dvouletých dětí a Andy Warhol. Za zmínku stojí především dva momenty. Ten první je vstupní scénou celé inscenace. Režisér přijde na předscénu a představí se publiku jednoduchým „Je m’appelle Roméo Castellucci“, „Jmenuji se Romeo Castellucci“. Poté na přední část vstoupí sedm psovodů s velkými vlčáky, které uvážou na řetězy připevněné k podlaze. Psi se navzájem hecují, jejich agresivita držená na řetězu neustále roste, zatímco Castellucci v pozadí si přes své každodenní šaty obléká vystlaný ochranný oblek. Psovodi na něj posléze vypustí tři psy, kteří jím zuřivě vláčí a zmítají jej po zemi. Po nekonečně dlouhé době na pouhé písknutí odběhnou do kulis a divák si až v tento okamžik uvědomí, že Castellucci na sobě sice měl ochranný oblek, ale ty nejzranitelnější části těla – hlava, ruce, nohy – zůstaly během celého zápasu odhalené… Druhým esteticky silným momentem se pak stane zjevení pavoučího muže, který bez jakéhokoliv jištění a náčiní, a za naprostého ticha, šplhá po pozdně gotické zdi papežského paláce. Když zdolá její pětatřicet metrů vysoký vrchol, hodí na jeviště červený basketbalový míč, který se jako jednotící prvek potáhne většinou následujících scén. Inscenace ale čítá řadu dalších esteticky i emotivně silných momentů, například když diváci za zvuků jednoduché, ale působivé hudby bezmocně pozorují hořící klavír na scéně, nebo když se nad hlavy publika snese obrovské bílé plátno za tónů gotického chorálu.
Castellucci umístil druhou část své Božské komedie, Očistec, do prostoru, který je pro jeho divadlo více než nezvyklý: na scéně (už ne na hlavním nádvoří, ale v avignonském lyceu sv. Josefa) pečlivě zrekonstruoval obyčejný obývací pokoj obyčejné rodiny. Očistec je podle Castellucciho v naší každodennosti – i když ta jeho se nakonec ukáže přece jenom jako velmi brutální: to když dospívající syn utěšuje svého otce, který jej právě znásilnil. Třetí část pak už není samostatnou inscenací, ale výtvarnou instalací v celestinské kapli. Diváci tam malým okénkem pozorují Castellucciho rajskou vizi: klavír, který v Peklu lehl popelem, zde stojí uprostřed hypnotizujícího prostředí vodních par a potůčků. Pohled do nepřístupného prostoru za sklem z části zastiňují křídla černých ptáků (andělů?).
[…][1] In Conversation…, op. cit., s. 15.
[2] R. Castellucci v rozhovoru s Gustavem Hoferem, který vysílala stanice Arte 11. července 2008.
