(úryvek)
Tématem mého příspěvku je otázka vztahu identity herce i jeho umění a fragmentarizace světa kolem něj. Jde o problém, který souvisí s našimi diskusemi o tzv. ‘osobnostním herectví’. Podnětem se mi stala četba dvou knih známého postmodernisty J. Baudrillarda, kde jsem si chtěl ujasnit pojem simulakru, na který občas narážím v odborné literatuře. Nebyla to četba veselá, neboť autor mne přesvědčoval, že existuje už jen nekončící virtuální realita, v níž není nic identického, nic nespočívá a vše jen teče a je následností. Identitu nenajdeme, protože podléháme iluzi z obrazů, které se kolem nás množí do nekonečna, tzn. že obraz již není schopen zobrazit skutečnost tak, jak jsme na to byli v divadle a herectví od jejich počátku zvyklí. Dnes se divadlo i herec stali součástí virtuální reality, kde dochází podle Baudrillarda k zvláštnímu paradoxu: funkcí znaku (v našem případě funkcí inscenace a herecké postavy) již není odkazování k nějaké jiné (fiktivní) skutečnosti, ale naopak, dochází k ničení této skutečnosti a k současnému ukrývání tohoto ničení. Přesněji řečeno, mizí distance zde – tam a nastupuje nás pohlcující virtuální realita, na níž se právě dnes nejvíce podílí masové sdělovací prostředky. Přitom tato virtuálnost je už něco jiného než „společnost spektáklu“ G. Deborda (české vydání 2007), kde ještě existuje možnost vědomé i kritické distance a možnost být v roli diváka nebo filozofa, v rolích těch, kteří dokážou svět kolem sebe ještě i reflektovat. Ve virtuální realitě naopak mizí všechny rozdíly, diference, distance a jiná členění, např. divadelní členění na herce a diváky. Ztrácíme tak oporu i v „pohyblivém bodu“ (narážka na pojem P. Brooka v jeho knize Pohyblivý bod, česky 1996) plynoucího času a všude kolem jsou jen simulace, simulace simulací atd. Pokud nás podle Baudrillarda bůh obdařil počátkem a historií, aby učinil naše dramatické střetání s životem snesitelnějším, tak i tento počátek a historie jsou nyní simulakry. Pak jsme už všichni jen herci v kultuře, která je založena na reklamě a prodeji všeho jako zboží, na tomto jediném pramenu představ o světě a lidské existenci. Smysl života pak určuje všeobecnost dokonalých falzifikátů reality a imploze, zastírající jakoukoli hranici mezi místy, časy, obrazy i hercem a jeho postavou. Tady už i herec, který je přece vychováván ke zmnožování sebe v mnoha postavách, ztrácí tuto schopnost záměrně mimeticky nebo symbolicky zobrazovat různé postavy, neboť už je sám ponořen do nekončícího se zmnožování.
Některé Baudrillardovy myšlenky se blíží tomu, co hlásá i R. Schechner, jehož knihu o performanci jsem v Disku recenzoval. Také u něj jsem měl pocit, že pluji v nekončícím proudu dění‑řeky, z níž ale přece máme chuť se občas vynořit, nadechnout se a křiknout, že jsme a že existujeme. Ne jako simulakr, ale jako neopakovatelní jedinci mezi mnoha jinými. I přes názor Baudrillarda a mnoha dalších postmodernistů, kteří neustále mluví o krizi identity, o tom, že neexistuje počátek a že nebude ani konec, protože vše už se odehrálo a vše se neustále jen reprodukuje. Je hrozivá ta jejich skepse, pramenící ve světě naruby: pokud tu byla dříve naše otázka a často i údiv nad tím, proč existuje spíše něco než nic, pak nyní nás kdosi nutí si klást otázku – proč je spíše nic než něco? Otázku, která je spojena s úzkostí.
[…]
